V Moskvě se 18. srpna 2018 sešli zástupci pěti zemí Varšavské smlouvy. Za Bulharsko dorazil Todor Živkov, za NDR (východní Něměcko) Walter Ulbricht, z Polska přijel Wladyslaw Gomulka a za Maďarsko jednal János Kádár.
Brežněv tehdy vůdce satelitních zemí seznámil se dvěma listy, dnes známými jako „zvací dopisy“. „Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat... V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky“ stálo v rusky psaném dopise, který signovali Čechoslováci Alois Indra, Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka. Druhý dopis napsal česky jen Kapek.
Původ zvacího dopisuPodle historiků je velmi pravděpodobné, že dopis vznikl v koordinaci s Brežněvem a měl mu sloužit jako zástěrka před mezinárodním společenstvím. Po listopadu 1989 se dopisem, jehož autoři nejspíš porušili i zákony platné v roce 1968, začali zabývat vyšetřovatelé. Ze všech podepsaných se stíhání ovšem dožil jen Biľak. Po rozdělení federace převzala stíhání slovenská prokuratura, ta je ale v lednu 2011 přerušila kvůli nedostatku svědků. Bilak zemřel v únoru 2014. |
Podle historiků nebyla však vůle mezi nejvyššími představiteli států Varšavské smlouvy řešit situaci v Československu silou příliš velká. Míra rizika pro ně byla příliš vysoká. Jenže hlavní slovo měl pochopitelně Brežněv, na kterého byl vyvíjen konstantní tlak.
„Brežněv, který v tehdejším seskupení sovětského politbyra nepatřil k ‚jestřábům’, byl pod stálým tlakem krajních sil, především armády - generality, která v podstatě už od jara toto vojenské řešení prosazovala,“ popsal situaci sovětského vůdce historik Vladimír Nálevka.
Právě tento tlak se zhmotnil v rozhodnutí řešit domnělou krizi v satelitním státě vojenskou intervencí vojsk Varšavské smlouvy. Jako první prý vojenské řešení navrhl Živkov, k jeho návrhu se rychle přidali i Gomulka a Ulbricht.
Němečtí vojáci se však nakonec Brežněvovým rozhodnutím invaze přímo nezúčastnili, stratégové se obávali, aby Němci okupující Prahu příliš neevokovali rok 1939 a začátek druhé světové války. Jediný, kdo váhal, byl Kádár, který měl ještě v živé paměti masakry maďarských studentů při protikomunistických protestech v roce 1956.
  |
Brežněv však Kádára nakonec přemluvil. Známý je jeden z telefonních hovorů mezi oběma státními vůdci. „Jánosi, pošli alespoň dvě divize a můžeš od nás chtít co chceš,“ naléhal na maďarského politika sovětský vůdce.
Sovětské vedení už dopředu uvažovalo o propagačních aspektech celé operace. Potřebu správného výkladu u obyvatel sovětského bloku zdůrazňoval především sovětský premiér Alexej Nikolajevič Kosygin, který měl původně o plánu invaze své pochybnosti. Podle Kosygina bylo úkolem zúčastněných vlád vysvětlit svému obyvatelstvu, proč byla intervence v Československu nutná.
„Hned první den musí být učiněna sdělení vlád a uveřejněny úvodníky v novinách. Úvodník musí být, protože to všichni uslyší z rozhlasu, ale nikdo nebude nic vědět a vlády mohou být zasypány dotazy,“ urgoval své kolegy tehdy Kosygin.
Václavské náměstí v srpnu 1968.
I přes obavy o „image“ sovětského bloku a jednoty Varšavské smlouvy proběhla invaze podle plánu v noci z dvacátého na jednadvacátého srpna 1968. Po obsazení letišť Prahu zaplavilo přes šest tisíc tanků, přerušeno bylo oficiální vysílání rozhlasu i televize. Ještě v roce 1968 si invaze vyžádala 108 lidských životů a v jejím důsledku emigrovalo do konce následujícího roku na 100 tisíc lidí.
