Kdyby tam tehdy někdo řekl, že přesně za rok komunistická vláda odstoupí, že týž den abdikuje prezident Husák, ale ještě předtím jmenuje první nekomunistickou vládu, byl by považován v lepším případě za blázna, v horším za provokatéra. A přece se to stalo.
Maximalisté se na to s odstupem dívají jinak a ptají se: Jak to, že v době, kdy Občanské fórum mělo vše v rukou, kdy za ním stála drtivá většina národa, kdy hrozba generální stávky fungovala jako účinný buldozer moci, pustilo do čela první nekomunistické vlády komunistu Mariána Čalfu?
Oba pohledy - ten vycházející ze skepse roku 1988 i ten generálů po bitvě - odrážejí dobové naladění veřejnosti. Ale nikdo nepopře, že v Československu vznikla pouhé tři týdny po 17. listopadu vláda národního porozumění, jak ji nazval Havel. Podobnou rychlostí se nemohlo vykázat Maďarsko, Polsko ani východní Německo. Ani tyto země přitom nevybočily z kontinuity právního pořádku.
„Je to samozřejmě vláda prozatímní, která má dovést naši zemi ke svobodným volbám,“ oznámil na Václavském náměstí Václav Havel. Nicméně pilíře této vlády, jako byli Klaus a Čarnogurský, určily směřování státu na delší dobu, a dokonce obsahovaly zárodky jeho pozdějšího klidného rozdělení.
