Detektivka neumřela, díky střední třídě

Za toto příjemné zjištění fanoušci české detektivky mohou vděčit Michaele Klevisové, autorce v současné době již tří detektivních románů: Kroky vraha (2007), Zlodějka příběhů (2009) a nejčerstvěji Dům na samotě (2011), vše publikováno v nakladatelství Motto.

Při četbě Klevisové může čtenář nejen ocenit rafinovanou výstavbu dějové linky nabízených příběhů, ale do jisté míry rovněž pochopit, proč se tak dlouho čekalo na dobrou českou detektivku. K tomu je ale zapotřebí drobné odbočky do tajů a logiky žánru detektivního románu. Moderní detektivka se rekrutuje ze dvou základních inspiračních zdrojů: detektivky anglické a detektivky americké. Anglická detektivka vyvěrá z představy fungující komunity, jejíž řád byl narušen v důsledku zločinu a je třeba ho co nejrychleji obnovit. Vyšetřování zločinu provádí policie, která coby nedílná součást komunity využívá své dokonalé znalosti prostředí. V centru pozornosti tak není akce, ale společenský profil prostředí, které svým selháním akci umožnilo.

Akce je naopak v centru detektivky americké, jejíž model vyvěrá ze ztráty iluzí o stavu společnosti. Společnost je již dávno prolezlá korupcí a zlořádem. To platí i o policii. V americké detektivce proto nejde o obnovování řádu, ale o individuální postih viníka. Toho je přitom zhruba stejně tak snadné vypátrat a zneškodnit, jako tomu bývalo v případě padouchů na divokém západě.

Musí být oč se bát

Z popisu obou zdrojů a součástí moderního detektivního příběhu lze usoudit, v čem spočívalo úskalí českých autorů. Česká společnost kráčela za posledních 100 let od jedné diskontinuity k druhé. V průběhu desetiletí se vytratil nejen řád, ale i jakákoliv hodnověrná akčnost. Policie byla součástí zkorumpovaného režimu a zároveň byla nedílnou součástí rozpadající se komunity. O zločin tu sice nouze nebyla, jen nebylo jak tyto případy uchopit a pojmenovat, tak aby přispěly alespoň ke společenské katarzi.

K tomu, aby v této věci došlo k nápravě, bylo zapotřebí dvou posunů. Zaprvé bylo třeba dát společnosti čas, aby se alespoň trochu zkonsolidovala a nabyla sebevědomí. Zadruhé bylo zapotřebí, aby se úkolu - totiž popsání zranitelnosti a obnovitelnosti vznikajícího řádu - ujal autor s citem pro příběh a citlivostí na společenská pnutí. Při četbě románů Michaely Klevisové lze konstatovat, že společnost i autorka jsou zralé a připravené k literární cestě do hlubin českého zločinu.

Společným rysem všech tří románů je přitom nejen ohledávání mrtvol, ale též neuróz čerstvě vykrystalizované české střední třídy na prahu 21. století. Aniž bych prozradil více, nežli je třeba, o pozadí vyšetřovaných zločinů, obecně lze říci, že všechny vyvěrají z neklidu společnosti, která již má co ztratit a není si přitom jista, zda to, co získala, opravdu naplnilo její představu o zaručeném štěstí.

Není náhodou, že se vraždí ve vilových čtvrtích, mezi dobře situovanými čtyřicátníky, a že v myslích většiny zúčastněných rezonují nejen všudypřítomná reklamní lákadla, ale též modely, jak si uspořádat osobní život, když už je z čeho vybírat. Kariéra, rodina, idealismus, útěk na venkov, cestování, sexuální dobrodružství? Čím větší nabídka, tím větší šance sáhnout vedle. Neúspěch se přitom neodpouští. Zejména máte-li co ztratit.

Připočteme-li ke všem již výše vyjmenovaným kladům i fakt, že se Klevisové podařilo nalézt i zajímavý vypravěčský rytmus, kde perspektiva líčení příběhu jakoby přeskakuje z postavy na postavu, jako kdyby s nimi vyšetřování zločinu hrálo na slepou bábu, jakož i fakt, že parta vyšetřujících detektivů má zaručeně potenciál i na rozvedení zajímavých osobních příběhů, potom je možné se bez většího rizika těšit na další „vraždy české střední třídy“.