V dubnu jsem jela do Izraele, popovídat si s „dětmi“ (nyní téměř devadesátiletými) pamětníky. Jedním z nich byla paní Věra. Znala jsem její tvář jen z válečných fotografií a nyní jsme se mohly poprvé setkat.
Domov pro seniory v přístavním městě Nahariya nešlo přehlédnout. Dva věžáky s neonovým nápisem na střeše "Hotel Eden". V první budově byl čilý ruch, starší dámy a pánové posedávali u odpolední kávy, vyprávěli si zážitky, nikdo tam však o Věře nevěděl. Druhá budova byla o poznání ponurejší. Luxusní eldéenka, dokonale vybavená, spousta pečovatelek, spousta přístrojů, ale smutek ze samoty zůstává. Ruce pomáhají těm, kdo již nemohou. Slova už se jen těžko hledají. Málokdo má sílu mluvit, svět ticha a odcházení. Mezi nimi paní Věra, která se sem vůbec nehodí. Čilá, zvídavá na veškeré novinky ze světa venku. Jediná její svízel, která jí trápí je špatně srostlá noha, proto se pohybuje na vozíčku. Nemá si s kým povídat. Ani hebrejsky, ani česky, ani nijak.
Autorka článku Judita Matyášová se setkala s paní Věrou.
Vyprávíme si dvě, tři hodiny. O tom, jak vyrůstala ve Volyni, o tom, jak jezdila za bratrancem do sousední vesnice. O tom, jak jí rodiče před nacistickou okupací poslali do sionistických kurzů, kde se čtrnácti, patnáctileté děti připravovaly na vycestování do Palestiny. Musely absolvovat zemědělskou průpravu na dánském venkově a pak měly pokračovat do země praotců. Bylo jí čtrnáct, byla s kamarády, všechno očekávání, těšení. A pak loučení na nádraží v Praze a cesta do Dánska. Z městské slečny se rázem stala děvečka na venkově. Díky kamarádům, kteří byli kolem ní se necítila sama. Jeden z nich jí byl čím dál bližší, Jirka. Společně uprchli do Švédska, svatba a začátek společného života. Jirkův smrtelný úraz v práci a Věra zůstala s dětmi úplně sama. Na chvíli se vrátila do Čech k příbuzným. A po pár týdnech zamířila do Palestiny. Protloukala se, jak to šlo a postupně ztratila kontakt s českým světem. Volyňské náměstí a české povídačky, už mizí z paměti.
ČTĚTE TAKÉ: |
"Však já už nevím s kým bych si povídala česky, tady ani nikdo není, s nikým se moc nevidím. Celé dny jsou kolem mě lidi, ale jsou na tom se zdravím moc špatně, nemají sílu si povídat" povzdechne si Věra, která mluví česky tak, jako kdyby z domova nikdy neodjela. Loučíme se, ještě mi na cestu vypráví, jak se ve Švédsku připletla do komparsu k natáčení Ingmara Bergmanna a už je konec. Je čas jít. V následujících týdnech mnohokrát myslím na zvláštní smutek v jejích očích, na ten stesk po tom, mluvit česky. Na radost z výtisku našich novin, který jsem jí přivezla.
Stesk po českém jazyce
Uplyne měsíc a v telefonu se mi ozve kamarád: "Je tady jeden pán z Izraele, jmenuje se Rudi, je mu 92 let, před válkou připlul do Palestiny na lodní kotvě, za pár hodin odlétá z Prahy zpátky, chceš s ním mluvit?" Střešovická vila, plná příbuzných pana Rudiho, mě zcela pohltí. I když se vidíme poprvé v životě okamžitě mě vtáhnou do víru vyprávění. Spoustu zážitků, spoustu příběhů a pak už zůstáváme sami. Za pár minut zjišťujeme, že máme vlastně spoustu společných kamarádů, v Čechách, v Izraeli i jinde. Občas se na mě Rudi dobrácky zlobí "Já už ti nebudu nic dalšího vyprávět, však ty už všechny znáš" směje se, když zase narazíme na další česko-izraelskou spojku z minulosti. Dobrá nálada z našeho povídání mi vydrží ještě dlouho poté, co jsme se rozloučili.
Za dva týdny volám Rudimu. Jaká byla cesta, jak se daří. V telefonu se ozval snad někdo úplně jiný. Tichý, smutný hlas. Nepoznávala jsem toho rozevlátého bonvivána Rudiho, který v Praze chrlil jednu historku za druhou a usmíval se snad celou dobu našeho rozhovoru. "Ani se neptej, jak se mám. Od té doby, co jsem se vrátil z Čech do Izraele je mi už zase tak smutno. Jsem tady sám v domě, ani uvařit si pořádně neumím. Však jsem úplně nemožnej od té doby, co mi vloni zemřela žena. Já nemůžu najednou nic, sice jsou tady moje děti, vnoučata, ale stejně…nemám s kým mluvit česky, mě to tak chybí a ta moje hlava, už si taky nic nepamatuje" říká bezchybnou češtinou.
Nesmělé seznámení
Povídáme a povídáme, snažím se zavést řeč na něco veselejšího, ale Rudi pořád vede svou, smutnou. Vyptávám se na místo, kde žije. "Máme to tady moc fajn, jsme na venkově a vlastně skoro ve městě, je to kousek od Nahariya". V hlavě se mi okamžitě vybaví obrázek Věry, která je přeci pár kilometrů od něj. Zní to možná bláznivě, ale co když se tihle dva znají. Náhody přeci fungují neustále. "A jezdíš za někým do Nahariya? Za někým z Čech?" vyptávám se. "Už jen za kamarádama, na hřbitov…"
Vyprávím mu o Věře, o tom, že se vlastně má stejně opuštěně jako on. V duchu si nadávám, že jsem kuplířka. Z Prahy propojuji dva lidi v Nahariya. Je to bláznivé, ale úžasné zároveň. Diktuji mu telefonní číslo na Věru. I když Rudiho nevidím, představuji si jeho obličej, když rozjásaně mluví o tom, že se za Věrou co nejdřív vypraví. Nejlíp hned. "A kolik jí vlastně je?" ptá se lišácky dvaadevadesátiletý Rudi a já se musím smát a říkám "Však to je mladice, je jí 87". Rudi je rozhodnutý. Snažím se ho trochu krotit, asi by jí měl nejdřív zavolat. Určitě bude ráda, že jí někdo naruší její nedobrovolný klid, ale co když tam Rudi vtrhne jako nečekaná povídavá smršť?
Dny běží a zpráva od Rudiho nepřichází, vůbec to nechápu, však byl tak rád. Už si připadám jako špatná kuplířka, copak se mu za ní nechce? Večer dostanu email od Rudiho syna "Tatínek by za Věrou jel rád, ale on se stydí". Cože stydí? Představa, že se ten výřečný sebejistý Rudi stydí mě rozesměje. Několik dnů vyčkávám a pak si voláme. Trošku se ho snažím hecovat a zdá se, že opravdu. Prý půjde za Věrou v neděli.
Propojení dvou světů
Celý den jsem jako na trní, vyhlížím na displeji telefonu izraelské číslo. Snad už zavolá, snad už se potkali. V pondělí konečně zpráva od Rudiho syna: "Tatínek už byl v Nahariya, moc se mu to setkání líbilo. A představte si, že zjistil, že jsou s Věrou vlastně příbuzní!"
Ve čtvrtek volám paní Věře, snad jí Rudi moc nezahltil vyprávěním. A ona se směje a povídá: "No víš, co? On nejdřív, jak chce mluvit česky a nakonec to dopadlo tak, že jsme to motali jedno přes druhé, česky, německy i hebrejsky. On mi toho navyprávěl tolik, že ta hodina vůbec nestačila. Příště se staví a řekneme si víc". Zavěsím a divám se na to, jak na displeji ještě bliká Věřino telefonní číslo. To, které propojilo jeho a její svět.
Více se dočtete na webových stránkách autorky ZDE.
