Psalo se před 20 lety – Emigrace z NDR je důkazem neúspěšnosti politiky socialistických zemí
Na 11. 10. 1989 bylo stanoveno veřejné zasedání o odvolání Stanislava Devátého proti rozsudku okresního soudu v Gottwaldově, který jej odsoudil k trestu 20 měsíců nepodmíněně. K veřejnému zasedání se obžalovaný Stanislav Devátý nedostavil.
Těsně po zahájení se přihlásila zástupkyně NMS Jana Petrová a předala předsedovi senátu krajského soudu Vasilu Fedorkovi prohlášení Stanislava Devátého, ve kterém oznamuje, že se uchyluje do ilegality. Hodlá v ní setrvat tak dlouho, dokud mu bude hrozit trest vězení za nezávislou činnost. Soud pak odročil veřejné zasedání na neurčito.
Procesu se zúčastnilo téměř padesát přátel Devátého, mezi nimi například členové VONS Václav Havel a Petruška Šustrová. Přítomni byli rovněž pracovníci britského velvyslanectví Judit McGregorová a Ed Kaska a britský novinář Edvard Lucas. Poté, co soud zasedání odročil, přečetla na chodbě Jana Petrová prohlášení Stanislava Devátého. Přítomní reagovali potleskem. V prohlášení se píše:
„Přátelé, v poslední době jsem obdržel stovky dopisů, v nichž mě i zcela neznámí lidé žádají, abych v případě dalšího uvěznění neohrožoval svůj život protestní hladovku. Vzhledem k velkému počtu těchto hlasů se cítím povinen zveřejnit následující prohlášení: Tzv. nezávislá justice mě dnes chce definitivně odsoudit k trestu odnětí svobody. Okolnosti celého případu jsou natolik známy, že není třeba jít do podrobností. Odvolací řízení je jen další důkaz zvůle a bezpráví, které současná komunistická moc uplatňuje. Má životní zásada odporovat zlu vždy a všude mi proto velí, abych protestoval. A jediný protest, který člověku v bezprávném státě zbyl, je občanská neposlušnost. Z tohoto důvodu oznamuji, že se nehodlám podrobit rozsudku nelegitimních soudců, kteří odsuzují nezávisle na důkazech a v rozporu jak s ústavou, tak i mezinárodními závazky této republiky. Jelikož nemám jiné východisko, odcházím do ilegality, ve které setrvám tak dlouho, dokud mi bude hrozit neoprávněné uvěznění.
Není mou vinou, že jsem nucen použít tento krajní postoj. Není mou vinou, že respektování základních práv a svobod člověka platí v této zemi jen na papíře. Odpovědnost za to padá na nynější mocenské orgány. Jsem však plně přesvědčen o tom, že probouzející se občanské vědomí v čs. společnosti se už nedá znovu uspat ani zvyšujícími se represemi. Touha po svobodě, spravedlnosti a budování vlastního štěstí je totiž tou nejzákladnější lidskou přirozeností a nelze ji nikdy umrtvit. Ani mé současné postavení mi nebude bránit v práci ve prospěch skutečně svobodného a demokratického Československa.“
