Diana Krall na nové desce přislazuje, ale zná míru

Většinu repertoáru alba Wallflower vybrala Diana Krall z pro ni dosud relativně nezvyklého zdroje. Nazpívala kolekci notoricky známých popových a softrockových balad 60. a 70. let. Kdo má raději jazzovější začátky kanadské zpěvačky a pianistky nebo trochu syrovější tituly The Girl in the Other Room (2004) a Glad Rag Doll (2012), bude možná novinkou zklamán. Kdo naopak upřednostňuje příjemně sentimentální nahrávky The Look of Love (2001) nebo Quiet Nights (2009), může si desku zamilovat.

Písně Dianina dětství

Na Wallflower se dlouho čekalo. Plán publikovat album v říjnu 2013 zhatil zpěvaččin komplikovaný, dlouhotrvající zápal plic a následný posun amerického koncertní turné. Když deska konečně vyšla, budí smíšené reakce kritiky. Server Metacritic, zabývající se průměrováním hodnocení recenzentů v relevantních médiích, spočítal albu pouhých 58 %. Nahrávka ovšem není špatná, zvláště když známe pohnutky, které Dianu Krall k výběru repertoáru vedly.

Diana Krall: Wallflower

Zatímco na předchozím titulu Glad Rag Doll zpěvačka složila poctu hudbě z tátovy sbírky meziválečných šelakových desek a v přitvrzené produkci T-Bone Burnetta vyrukovala na posluchače v podvazcích a málem s bičíkem, tentokrát nás zve místo do šantánu do cukrárny. Rozhodla se totiž zavzpomínat na písně, které ji nejvíce ovlivnily v dobách, kdy s teenagerským rozjitřeným vkusem hltala rozhlasové vysílání. A vzpomíná slyšitelně upřímně, bez předstírání a bez komplexu „velké umělkyně“. Z tohoto hlediska už se interpretace „provařených“ (ale také kompozičně nápaditých, Diana Krall si nevybírá brak) balad Eltona Johna či Eagles, často opentlených líbivě košatou orchestrací, nejeví uměle, levně ani vypočítavě. Na půdorysu alba balad najednou mimoděk vytane výpověď interpretky o osobním vývoji ve formativním období. Wallflower vlastně logicky navazuje na Glad Rag Doll, i když to tak na první poslech rozhodně nevypadá.

Nezbavíme se sice pocitu, že aranžmá působí až příliš „růžově“, ani dojmu tempové jednotvárnosti alba. Ale aby deska nepřepadla do moře kýčů, se Diana Krall s nadhledem postarala už jen výrazem a volbou hlasových barev, charakteristicky zdrsněných a zastřených. Sentiment se na desce nikdy nepromění ve falešně nasládlý sentiment. Stačí si poslechnout, jak zpěvačka mistrovsky odměřuje melancholii ve zpomalené verzi evergreenu California Dreamin’ z repertoáru The Mamas And The Papas.

McCartneyho vyhozená perlička

Smysluplnost titulu Wallflover navíc podtrhují zajímavé výjimky z koncepce alba. Diana Krall nazpívala krom slavných balad také píseň If I Take You Home Tonight, kterou jinde neuslyšíme. Jde o skladbu Paula McCartneyho, vyhozenou autorem z desky Kisses On The Bottom (2012). Diana Krall, která na McCartneyho albu vypomáhala jako pianistka a spoluautorka aranžmá, píseň pochopitelně znala.

„Den po hurikánu Sandy jsme s Paulem natočili hrubou verzi skladby, ale nikdy ji nedokončili. Asi rok poté jsem někde našla noty a bubeník Karriem Riggins mě přesvědčil, abych píseň nahrála. Zeptala jsem se Paula, jestli mu nevadí, když píseň změním, ostatně nejsem jediná, která mění žánry songů. Nevadilo, dokonce se domnívá, že píseň takhle zní moderněji a že jsem ji jenom dotáhla ve směru, jaký sám původně zamýšlel,“ prozradila Diana Krall v rozhovoru pro Billboard.

Potěší i titulní píseň z pera Boba Dylana. Samotný písničkář ji nikdy nezařadil na řadové album, dvě pracovní verze vyšly pouze na výběrech rarit The Bootleg Series. Existuje několik coververzí Wallflower, z nichž Dianina patří ke zdařilejším. Nahrávka přitom vznikla velmi spontánně, mimoděk. „Miluji Dylana a vždycky budu a na Wallflower mám závislost, poslouchala jsem píseň pořád dokola. Jen jsme tak seděli s kytaristou Blakem Millsem v nahrávací místnosti, začala jsem hrát..., nebylo třeba nic předělávat ani opravovat,“ vysvětlila Diana Krall.

Baladičnost alba sympaticky nabourává odlehčený rock’n’roll Yeh, Yeh, proslavený v podobě, kterou v roce 1964 natočili Georgie Fame and The Blue Flames. Nahrávka působí o to zajímavěji, že v ní hostuje samotný Fame, půlstoletí po nazpívání zdrojové verze. Škoda, že píseň vyšla pouze jako bonus prodloužené deluxe edice alba Wallflower, zřejmě proto, že nezapadla do koncepce. Georgie Fame není jediný zajímavý host, proslavený v 60. letech. S kytarou se stavil ve studiu například Stephen Stills a spolu s Grahamem Nashem přidali také doprovodný zpěv.

Pro úplnost dodejme, že zpěvačka přizvala i krajany Michaela Bublého a Bryana Adamse, byť její party v duetech působí přesvědčivěji a méně cukrkandlově než vstupy obou přes přemíru rozněžněných pánů. O hráčské brilanci zúčastněných muzikantů včetně hvězdného jazzového kontrabasisty Christiana McBridea ovšem není pochyb. Wallflower asi nepatří k umělecky nejhodnotnějším počinům Diany Krall, ale do kolonky nadepsané „neurazí“ zapadne bez problému.