Za prvé nikdo až do konce nevěděl, kdy komunisté změní taktiku. Ještě v říjnu šli do vazby obnovitelé Lidových novin.
Za druhé to byl výsledek vývoje. O dvanáct let dříve zemřel filozof Jan Patočka, jeden z první trojice mluvčích Charty 77, po policejním výslechu, když se setkal s holandským ministrem zahraničí.
Nicméně asi rok před sametovou revolucí už fungoval tzv. helsinský proces, kdy Západ mohl alespoň do jisté míry koukat režimu na prsty. V prosinci 1988, při návštěvě francouzského prezidenta Mitterranda v Praze komunisté povolili první a poslední opoziční manifestaci na Den lidských práv. V březnu 1989, kdy byl v Jihlavě už popáté souzen Ivan Martin Jirous, byli u procesu jako pozorovatelé přítomni Karel Schwarzenberg (předseda Mezinárodní helsinské federace) a další.
Byla to trnitá cesta, než mohli zástupci disentu vyjadřovat svůj názor na udělení americké doložky nejvyšších výhod Československu. Až tady, ve věci, kterou režim rozhodně nebral na lehkou váhu, se stala československá opozice skutečným partnerem Západu - přesněji řečeno některých západních vlád a některých tamních osobností.
Slovníček
nové myšlení - mystická formule, jejíž aplikace měla zajistit úspěch přestavby (užívaná podobně jako teď zaklínadlo nových technologií) autarkie - absolutní soběstačnost, státní doktrína v Severní Koreji ČSD - Československé státní dráhy, fungovaly v letech 1918-1939 a 1945-1992 americká doložka nejvyšších výhod - zákon z roku 1951 vyloučil komunistické státy z jakýchkoliv obchodních výhod, byla to jedna z nejúčinnějších zbraní při tlaku na rozmělňování východního bloku
