Celých 20 let po revoluci se o děti a mládež nikdo nestará

a teď se jen všichni diví, jací jsou. Největší podíl na nežádoucích projevech mládeže mají rodiny a hned druhý je stát. Rodiče tráví s dětmi čím dál méně času a školství je u nás na nejmizernější úrovni za posledních 50 let. Školy mají děti především vzdělávat a ve výchovné složce nemají velice často na co navazovat. Je čím dál častějším jevem, že pokárání žáka za neslušné chování má za následek přílet ochranného ,,vrtulníku" v podobě rozlobených rodičů, nikoliv však na dítě, nýbrž na školu. Podobně se chovají i vůči zájmovým projektům, když je chování dítěte proti nastaveným pravidlům pro členství. Děti a mládež si zaslouží daleko větší pozornost dospělých, než je skutečnost. Jinak budou naše údivy ještě daleko větší.