Trochu zaujaté

Ze svého mládí pamatuji, když na Smíchově byla čekárna, kulturní středisko a několik bufetů. Dnes tam už není ani lavička, takže čekat na vlak nutno ve stoje. Na druhé straně v pomlouvané restauraci Oáza se lze levně a slušně najíst a napít, o čemž si cestující na Gran Stacione Praha může nechat jen zdát.

Moc pěkné..

Jsem si počtl po ránu se zalepenýma očima a rozlepeným tělem..

Pohádky o mašinkách

Mně se tedy Pohádky o mašinkách líbily bez výhrad. Mašinky byly hodné i zlé, stejně jak je to u lidí. Nečetl jste je třeba v době nějaké předpubertální deprese - to by možná vysvětlovalo i to, že už si je moc nepamatujete :)) Anebo jste už byl v době četby dospělejší, než já - to je asi přirozenější vysvětlení.

Re: Pohádky o mašinkách

Máte pravdu. Já jsem taky četl Pohádky o mašinkách jako kluk a vůbec mi

smutné nepřipadaly. Navíc konec, kde pan Blahoš s kouzelníkem Zababou

(který prý vypadal jako obyčejný inženýr!) prodávají mašinky pro děti,  je vyloženě optimistický.

Nádražní melancholie

Vlakem cestuji často a na delších trasách, viděl jsem spoustu nádraží a všechna na mě působí tak zvláštně melancholicky. Někde možná tím, jak krásná starobylá nádraží upadají a jsou zvláštně propletená s nechutnými nádražními putykami a smradlavými hajzlíky, jinde zase šedivostí socialistické architektury, nebo naopak nová moderní nádraží svým chladem a odcizeností. Nebo je to těmi smíšenými pocity, když odjíždíte od rodiny nebo přátel. A moc tomu nepřidají ani ošuntělé vlaky.

Přesto výhled, když projíždím třeba okolím Ústí nad Orlicí, nádhernou a až kýčovitě romantickou krajinou, mi to vždycky vynahradí. To se mi nikdy neomrzí.