Příznivci pouličního umění používají často velmi černobílou rétoriku. Každý pokus o vnesení řádu do koexistence lidí ve veřejném prostoru (protože o nic jiného nejde: jde o to, jak můžou ve veřejném prostoru vedle sebe žít lidé s různými představami) je vykládán jako snaha omezit, zcenzurovat, případně zlikvidovat svobodu uměleckého projevu. Ale umělec se přece může projevit zcela svobodně, 1) aniž by se musel projevovat nepřetržitě spoustu hodin, 2) aniž by za to musel vybírat peníze do klobouku, 3) aniž by za pomocí techniky musel svůj projev vnucovat co největšímu prostoru, 4) aniž by okupoval prostor, kde nikomu není ponechána volba, zda o tento umělecký projev má zájem (např. v MHD). Není lepší malé publikum zaujatých než větší publikum lhostejných?

Titulek je samozřejmě zavádějící, jak je dobrou tradicí lídovek: předpokládám, že i v Praze se může konat jakýkoli festival. Ale Praha je jedním z hlavních turistických cílů, takže je to i cíl lidí snažících se na turistech co nejsnáze vydělat. To jsou právě i lidé pózující jako pouliční umělci. I příznivci pouličního umění musí uznat, že se na něm přiživuje spousta lidí, kteří nahrazují talent hlasitostí a opakováním. V Římě si spousta lidí stěžuje na to, že hudba trvá od rána do půlnoci, muzikanti stojí stále na témže místě, mají omezený repertoár, hrají stále totéž, každý den stejné omšelé "hity" vybrané pro masový vkus turistů. Jenže turisté přijdou, odejdou a místo nich přijdou jiní - ani si nevšimnou, že "Besame mucho" hraje ten den už popáté. Zatímco místní obyvatelé to poslouchají asi 300 dní v roce, kdy trvá turistická sezona, a odpočinou si od toho jen na pár hodin v noci. Takže regulace (včetně střídání břehů) je nutná.

Regulace pouličního umění není likvidační, ale nutná právě proto, aby pouliční umění mohlo existovat a nezdegenerovalo do jakéhosi "lepšího žebrání". Zákaz zesilovačů je ku prospěchu samotných umělců, protože zatímco muzikant se zesilovačem ovládne prostor o průměru mnoha set metrů, muzikantů bez zesilovačů může stát ve stejném prostoru několik. Oživování města je krásná věc, ale pokud pouliční umění dosáhne takové kvantity, jako je tomu v Římě nebo ve Florencii, kde je pohyb po ulici nesnesitelný pro turisty i pro místní právě kvůli pouličním hudebníkům a jejich obřím reproduktorům, pak jde už jen o hudební smog.