A rozhodně není v této roli "slabší" a méně uvěřitelný než ve Wernerovi. Kapesníčky dam však při pohledu na běsnícího Otella v závěrečné scéně nevlhnou tolik, jako při pohledu na umírajícího básníka. Která žena by totiž takovou dokonalou lásku nechtěla zažít?

Pro úplnost ještě dodám, že inscenace hodnocené 100% ojediněle existují. Před třemi lety byl paní Havlíkovou takto hodnocen mimořádný Werther z MET ve strhujícím podání Kaufmanna. Ovšem myslím, že to byl právě jeden z těch vzácných okamžiků, kdy, jak paní Havlíková hezky popisuje, kapesníčky dam vlhly, a to jistě bez rozdílu, zda kapesníček patřil obyčejné ženě nebo hudební kritičce. Byť byl tento Werther dokonalý a já bych mu dala ještě víc než 100%, kdyby to šlo, v hodnocení recenzentky zaznívá osobní, ženské téma - přirozeně. Hodnotil by muž - hudební kritik Werthera také plným počtem procent? Nejsem si jistá. Kaufmann je v roli Werthera nepřekonatelný řekla bych napříč časovými liniemi. Nejlepší Werther minulý, současný budoucí. Nelze si představit lepšího. Tato role je na něj jako šitá, absolutně po všech stránkách. Otello je hodně jiná role, komplikovaná, temná a interpretačně méně jednoznačná. Kaufmann vdechuje této postavě osobitý, autentický a výborně promyšlený rozměr.

Proto buďme vděční za to, že jsme současníky tak svrchovaného umělce, jakým je Jonas Kaufmann a užívejme si darů, které nám tento výjimečný člověk v podobě hudby a svébytné interpretace dává. Je to skutečně mimořádné. Za mnoho let bude nesmrtelnou legendou, u které už nikdo nevzpomene na kamerou nevhodně zabíraný střih kalhot a podobné nesmysly...

Jako nynější psycholožka a psychoterapeutka, která kdysi vyrůstala v hudební rodině, si dovolím jednoznačně tvrdit: NE, to není možné.

zdůrazňovat. Je to bohužel tak a je to ukázkou bídného pěstování kultury v naší zemi. Rudolfinum je již na tom zvukově lépe. Ale nemáme sál s opravdu kvalitní akustikou, jako je tomu v jiných zemích. Od toho by bylo v rámci profesionality hudebních kritiků třeba odhlédnout. A že většina publika umělce špatně slyší nebo vidí by nemělo být přišíváno umělci samotnému, který s tím nemá nic společného. Nevím, jestli mezi hudebními kritiky uspěje více ten, který najde větší počet problémů... Skoro to tak vypadá. Nechtěla bych být hudebním kritikem, to už bych si žádný zážitek neužila... I když, jsou i tací, kteří dokáží obě roviny krásně propojit, ale je jich málo. Na závěr si dovolím položit otázku k zamyšlení. Trochu je rýpáno na adresu JK, že zpívá roli jen několikrát a že nemá dostatečně odolný hlas, pořád se vypichují jeho zdravotní peripetie atd.. Je však opravdu možné, aby pěvec zpíval (mimo jiný všestranný repertoár) Otella 427x s plným autentickým, citovým i hlasovým nasazením?

Nesleduji zdaleka vše, jen to, co stihnu a co mne zajímá, takže se nemohu vyjádřit celkově, ale na příkladu Kaufmanna se dá i tak dobře ukázat spíše vlažný postoj české odborné kritiky. Existují výjimky, zaměřuji se však spíše na to, co převažuje a dělá celkový dojem. Rýpavé články typu "Přišla hodina pravdy?", které se zaobírají nepravdivými informacemi v agresivním duchu (zatímco Kaufmann se skřípěním zubů odpočívá, rozverně vyzpěvuje na novém CD italské odrhovačky), by neměly vůbec být publikovány, i když jde "pouze" o překlady ze zahraničního tisku, protože obsahují nejen lživé informace a navíc jsou psány v poťouchle zlomyslnému duchu. Tento tón do kvalitních recenzí v žádném případě nepatří. Podobně hodnocení jeho vystoupení v Obecním domě. Sice byly recenze relativně "hezké", ale titulky typu "Tóny jako vojáci a severské slunce" nebo "Pinkerton se vrací" apod. absolutně nevystihují zásadní, výjimečný obsah události. Že má Smetanova síň problematickou akustiku, není třeba stále

Těšila jsem se, jak tu vzácnou čtyřhodinovou hudební parádu v dvoutřetinově prázdném divadle společně prožijeme. Ale o pauze jsem slyšela, jaká je to katastrofa, pěvci prý nehorázně skřehotají a ta naivně hloupá scéna - no ne, to ve Vídni nebo v MET je jinačí... Příště jsem šla zase sama a užila si svůj úchvatný zážitek. V našich poměrech sice nebylo možné vytvořit Lohengrina světového formátu, ale tím, že jsem se dokázala spontánně těšit ze všeho krásného, co se nabízelo a byla jsem za to vděčná, jsem byla obdařená nesrovnatelně větším zážitkem než moji spolužáci z hudební vědy, kteří zůstali uvězněni ve svých porovnáváních... V naší zemi, kde je kulturní i duchovní dědictví zadupáváno konzumní společností, by osvěta, aleapoň v podobě recenzí, které dokážou vzbuzovat zájem mladé generace, byla moc potřebná.

vytvořit žádný nesmysl. A jednoduchá, světle-tmavá scéna s měnícími se světelnými průhledy a působením stínů postav, na mě působila mistrovsky. Dala navíc krásně vyniknout klasickým kostýmům a výkonům pěvců - herců. Psychologicky i umělecky velmi zdařilá! Ano, co by si zasloužilo 100% hodnocení? Dokonce i dokonale hodnocená dvojčata Cavalleria a Pagliacci v Salzburgu 2015 si zasloužila v OperaPlus hodnocení jen 90%. Zřejmě 100% není z neustálé kritické konfrontace povoleno, asociovalo by to asi jakousi jednostrannou zaujatost. Přitom, jaká je to nádhera, když člověk něco dokáže procítit na 100%! Jenže to už je oblast cítění, ne přemýšlení a logické kritiky. Člověk vždy něco najde, když chce najít. Vzpomínám si na rok 1997, kdy se ve Státní opeře v Praze konala po 30 letech premiéra Lohengrina, jako studentka jsem tehdy chodila do divadla jako domů a byla jsem přítomná většině různých představení. Na Lohengrina jsem tehdy vzala několik spolužáků z fakulty, kteří studovali hudební vědu.

U nás je kulturní situace špatná, tím spíše by si od těch, kteří prostřednictvím médií ovlivňují názory nevědomé veřejnosti zasloužila recenze, které budou zaměřené spíše na vzbuzování zájmu o danou událost, hudbu, umělce, než o odrazování a vypichování hnidů. Především, když jde o vrcholně fantastickou operní událost. Přiznám se, že jsem také neporozuměla zcela všemu z režijních záměrů (např. osvětlené ložnici v závěrečné scéně), ale rozhodně bych neřekla, že tím Warner něco pokazil a neměla jsem vůbec pocit, že by to bylo něco, co by tam mělo být jinak. Naopak by mě moc zajímalo, jak to viděl, abych pronikla do větší hloubky této inscenace. Protože to je člověk, který vnímá psychologické, estetické a hudební složky díla a rozumí si s hudebním vnímáním sira Pappana (což, mimochodem, bylo také terčem kritiky, že se spolu kamarádíčkují, tak proto ta spolupráce). Když zkušený a moudrý režisér vkládá do díla svou duši a je celistvě napojený na příběh, který nám hudba sděluje, nemůže

Ano, paní Čížková, přesně popisujete i mé myšlenky, to je moc milé. Jen cítím potřebu se trochu omluvit paní Havlíkové za to, jaká vášnivá diskuse se nad jejím článkem rozpoutala. Trošku se to může zdát jako dámský fanynkovský klub ve dvou, ale to by bylo, myslím, dost povrchní vidění věcí. Není to o tom, že bychom chtěly upřímně psanou a mnohými zkušenostmi a znalostmi podloženou recenzi paní Havlíkové "rozcupovat", ale o tom, že svým článkem dává užitečný podnět k vyjádření názorů a prožívání dalším milovníkům hudby, a to je důležité. Opravdu kvalitních, pozitivně se zaměřujících a komplexních recenzí je v našich médiích málo. Nejsem takový znalec, abych věděla, jaká je přesně situace v jiných zemích, ale z mnoha zahraničních kritik, které jsem konkrétně na tohoto Otella přečetla, se alespoň dají vybrat některé skvělé, i když jich je méně než těch vlažných či kritizujících. A také hudební vzdělávání je např. v zemích západní Evropy mnohem dále než u nás, kdysi zemi hudby a kultury...