Jistě potrestáni nebudou, mohli by totiž začít mluvit jak to bylo...

a bude před volbami Babiš zatčen?

Soudce Zelenka ale přeci nerozhodoval sám, to rozhodnutí o údajné nezákonnosti odposlechů bylo výsledkem rozhodnutí senátu, tedy tří soudců a podávat kárnou žalobu jen na jednoho jen proto, že on byl předsedou toho senátu je normální nesmysl. Co když zrovna on byl přehlasován?

Podávat kárnou žalobu na celý senát? No ale hlasování je přeci neveřejné.

Takže myslet si o tomto rozhodnutí můžeme co chceme, ale výkřiky o kárné žalobě jsou jen tupým populismem, u ministra spravedlnosti, s právnickým vzděláním, navíc velmi zarážejícím. Zrovna on by přeci měl rozhodovací mechanismy soudů znát dokonale.

Přesný postup neznám, ale není předseda soudu u tohoto ten, kdo rozhoduje nakonec sám?

To mi připomnělo jednu z mnoha mých tuze veselých příhod z tuzemskými soudy: Romfest v severomoravském městečku na začátku devadesátých let v parku. Já jakožto psovod určen jako posila i s psiskem... odjezd.... Na místě byla zásahovka z Ostravy, ale jen do 04:00 hodin. V 04:10 po jejím odjezdu poplach, v parku je rušno... Psovodi uzavřít kordonem hlavní bránu, aby nikdo nemohl odejít. Mezitím uvnitř parku cca deset metrů od nás probíhala diskuse Cikánů na jasně osvětlené cestě, bavili se spolu nevzrušeně a naši psi, rasisti odporní, když ty černé kafky viděli, se mohli poškubat. Takže jsme neslyšeli ani slovo.

Stál jsem zcela vlevo. Najednou nějaký velký cikán v bílé košili s nějakými puntíky strčil do takového malého co stál proti němu oběma rukama a ten malý tak jak stál, sebou třísknul na záda a palici aniž jen natáhnul dozadu ruce, zůstal ležet jak špalek a ten velký na něj skočil a začal mu mlátit hlavou do asfaltu. Ťutin měl náhubek. S ním byl dokonalý rozkrokový specialista.

Ha, teď si, Ťuťko, bouchneš, říkám si a už jsme jeli jak cikánská bouda z kopce. Velkého cikána jsem pravou rukou odstrčil z toho malého a že si ho Ťuťa podá.... Jenže Ťuta nikde, najednou mi něco přejelo po ruce, mrknu vlevo dole za sebe a ten malý ležící dosud jako špalek nějak ožil a jak přes něj ten pes šel na toho velkého, tak ho zastavil zvednutou nohou. Pak zahrabal druhou nohou a namotal si vodítko na nohy, takže jsem ho musel pustit a Ťuťa se vrhl na něj. V tu chvíli bylo v parku ticho tak, že byste slyšeli spadnout sirku. Slyšel jsem, jak tomu Cikánovi na zemi kornatějí tepny... To byly momenty. Ten malý zkrátil svým střiháním nohama Ťutinovi vodítko a začal ho jakože škrtit, což neměl dělat, páč Ťutin se z obojku vyvlekl, taky náhubek (speciální tvrdý, vlastní výroba) zůstal mezi Cikánovýma nohama no a pes přeskočil jeho hrabající nohy a zakousel se mu zednitř do myslím že levého stehna. Jak tam bylo ticho a jak ty rifle pod ťutinovýma zubama praskly, znělo to, jako kdyby..