Pěkný článeka mnoho zajímavých podnětů v něm. Ale stále mám akutní pocit, že tím hlavním v umění je to, čím si tu u nás prošla generace 60. let (Boudník, Beran, Dlouhý, Nepraš, Koblasa, Veselý ad.) tedy vzdor režimu, který brání svobodě. Pokud se umělci v Číně, jak píše pisatelka, naučili uvažovat již na školách v rámci autocenzury tak, aby vyhověli, tak je to z mého pohledu jen sorela s kapitalistickou ambicí, ale svoboda (tolik důležitá) tam není. Nemluvě o tom, že fúze komerční Sotheby a tohoto typu čínského umění je vlastně to nejhorší, co se může stát, protože pokud talent neovlivní cenzura, tak ho ohne komerce a hon za penězi a slávou. Jsem velmi rád, že paní sinoložka zmínila knihu Hovory se spodinou, kterou považuji za jedno z nejvíce existenciálních literárních děl od čínského autora, které vyšli v češtině.