Patřím ke generaci, která do první třídy nastoupila až po revoluci, v roce 1991. Ještě pro nás neexistovaly alternativní postupy výuky, všichni jsme bez milosti „šmudlali“ krasopis do písanky, bez rozdílu pohlaví háčkovali a snad zázrakem jako první pokusná třída dostali možnost se v osmi letech učit cizí jazyk. Nikdo se nás na nic moc neptal, nikdo s námi jako s dětmi nediskutoval. Do světa dospělých jsme vstupovali potichu, v restauracích většinou seděli jako oukropečci, protože nás do nich rodiče nebrali každý den, neměli jsme žádné speciální výhody ani vyhrazená místa. Pokud jsme dělali „bordel“ v tramvaji nebo autobuse, někdo z dospělých nám dal jasně najevo, že takhle se slušné dítě nechová. Nepřijde mi ale, že by ze mě a z mých spolužáků kvůli tomu vyrostli zakřiknutí jedinci, kteří to v životě nikam nedotáhnou, ani bytosti bez špetky individuality.
Někteří v dnešní době operují tím, že u nás stále ještě nemáme veřejný prostor uzpůsobený pro to, aby se v něm pohybovaly děti. Že nám dětský hluk leze na nervy, přestože je přirozený. Že třeba Německo nebo Švédsko jsou v tom mnohem napřed, že jsme si odvykli se s dětmi kvůli poklesu porodnosti setkávat, protože jich už tolik po kavárnách neběhá.
„Kvůli dlouhé rodičovské dovolené a absenci zařízení předškolní péče děti vymizely z veřejného prostoru. To, že nejsou příliš dostupná zařízení péče o děti mladší tří let, ukazuje na to, že česká společnost považuje výchovu mladších dětí za čistě soukromou záležitost rodičů, která se má odehrávat v ústraní rodiny,“ upozorňuje socioložka Lenka Formánková, která působí v Sociologickém ústavu Akademie věd. A dodává, že česká společnost vykazuje mnoho znaků, podle kterých rodiče s malými dětmi do veřejného prostoru nepatří, byť jen tím, že všude není dovoleno vjet s kočárkem. V posledních letech ale odrodila generace Husákových dětí. Přibývají mateřská centra, kavárny pro maminky i speciální víkendové akce pro rodiče s dětmi v luxusních restauracích. Právě v místech, kde není vymezen prostor, kde si děti mohou hrát, vznikají třecí plochy: na jedné straně nadšení rodiče, kteří si myslí, že není špatný nápad ještě v devět večer vláčet kojence do restaurace, na druhé straně lidé, kteří se chtějí po celodenní práci v klidu najíst. Najít hranici mezi tím, kde končí sobecký single bez dětí a kde začíná sobecký rodič, je hodně tenká.
Příčetný rozum by měl umět svému majiteli poradit, kdy je vhodné vzteky ječící tříleté dítě usměrnit, a naopak naučit ostatní trpělivosti, pokud se novorozenec v peřině poprvé veze tramvají a srdceryvně brečí. Že není vhodné kojit okázale vždy a všude, „protože můžu“, že přebalování patří ideálně na toalety, a ne na jídelní stůl a že ne každý si rád nechá říkat teto či strejdo a tahat se za sako, zatímco vede důležité obchodní jednání. Bezdětní by se zase mohli přestat pohoršovat nad hromadným žvatláním v občerstvovně IKEA. Stačí tam jezdit ve všední den večer.
