Divadlo je pro mě euforie, říká herečka a dramatička Lucie Trmíková

LN: Už víc než dvacet let vedle hraní také píšete. Jak to začalo?

To je vlastně docela zajímavý příběh. Hned po DAMU jsem byla v divadle hodně vytížená, jednak jsem byla v angažmá v Činoherním klubu, do toho ještě hrála v Káčku a zvykla jsem si intenzivně pracovat. A pak jsem přišla do jiného stavu, měla rizikové těhotenství a lékaři mi zakázali cokoliv dělat. Takže jsem sice čekala miminko, ale najednou jsem se ocitla ve vakuu a hledala jsem, čím ho naplnit, byla jsem přesvědčená, že musím ještě něco dělat.

Nevím proč, ale napadlo mě vzít si novelu Françoise Mauriaka Pustina lásky a zdramatizovat ji pro televizi. Neměla jsem psací stroj, natož počítač, a tak jsem to napsala v ruce a poslala do televize. Po nějaké době se mi ozval dramaturg Bedřich Ludvík, že se mu to líbí a že by to chtělo pár úprav. Sešli jsme se nad tím, on mi pak půjčil psací stroj a televize to nakonec natočila. Tak to byl pro mě první impulz a zjištění, že je to další činnost, která by mě bavila a ke které mám zřejmě i dispozice.

LN: A psala jste si předtím něco – na gymplu, na DAMU?

Ne, tu potřebu jsem vůbec neměla, ale hodně jsem četla. A pak, já nemám chuť psát něco jiného než dramatické útvary, i když je pravda, že si píšu deník. Jsou to ale spíš postřehy, myšlenky. Začala jsem si dělat poznámky, když jsem měla velké citové trápení, abych si to nějak utřídila, ujasnila. Teď jsem se k tomu zase vrátila, ale už je to spíš pokus zmapovat vnitřní proces, duchovní vývoj.

LN: A vydala byste to?

O tom jsem nepřemýšlela, nevím. Někdy z toho i něco použiju ve svých scénářích. Třeba v Lamentu jsem použila jednu svoji modlitbu, v Pekle taky a teď do Médeji jsem zařadila tři záznamy, takže občas ty svoje úvahy pašuju do divadla.

LN: Váš výběr látek je vskutku neběžný, vybíráte si výtečné, ale málo známé autory. Jako je třeba Gert Hofmann nebo Else Lasker-Schüllerová. Jak je objevujete?

Víte, kam na to chodím? Ke svému muži. On je neuvěřitelná studnice a čte všechno, co lze přečíst. Od mých čtyřiadvaceti mi dává podněty a já jsem v něm našla nejenom partnera pro život, ale také učitele, který mi otvírá pro mě dosud neznámé světy.

LN: Takže jste jeho Pygmalion?

To by musel říct on, ale ono to není tak, že by mi něco přinesl a řekl, že bych se tím měla zabývat, že by se to hodilo do divadla. Od začátku, co se známe, mi nosil knížky, on má trochu – vlastně hodně – na knihách závislost. Takhle jsem skrz něj objevila Reynka, Čepa, Mauriaka, Weilovou, Schüllerovou, Eliota a mnoho dalších. Roky se to ve mně skládá a pak si najednou uvědomím, že bych se tím měla zabývat.

LN: Poznali jste se v Činoherním klubu počátkem 90. let, tehdy to byla docela bouřlivá doba a Jan Nebeský si s tamějšími herci moc nesedl. Bylo to tak?

Bylo to dramatické. Poznali jsme se při zkoušení Oresta, takže moje dnešní Médeia je tak trochu moje odpověď na jeho Oresta. No, „moje“, obojí bylo a je „naše“. Profesor Vostrý mi tam tenkrát nabídl angažmá a také tam přivedl Honzu, který předtím režíroval na Palmovce.

LN: Tam nastudoval Ibsenovy Přízraky, které pak přenesl do Řeznické. To byla sugestivní inscenace...

Pro mě to bylo zjevení, viděla jsem to ještě jako studentka, šly jsme na to s Lenkou Lagronovou do Řeznické. Nesmírně to na mě zapůsobilo, bylo to tak silné, že jsme musely odejít, ten zážitek byl k neunesení... Zvláštní, že? Zvládla jsem to celé pak až napodruhé a dodnes jsem na některé scény nezapomněla. Do té doby jsem ani nevěděla, že nějaký Nebeský existuje. Bylo to velmi intenzivní. V Činoheráku jsem první věc dělala Utrpení mladého Medarda a pak přišel Vostrý, že chtějí s Nebeským nastudovat Oresta a já že bych měla hrát Elektru. Moje první setkání s ním bylo takové, že jsem si říkala: Aha tak to je ten, co dělal Přízraky, no ten je ale divnej. Pak jsme začali zkoušet a bylo to skvělé, taky výborně fungovalo Honzovo spojení s Jaroslavem Vostrým, který text překládal a upravoval.

LN: Orestés ale v Činoherním klubu dost narazil.

Tak trochu si s diváky pohrávám, říká čerstvý držitel Zlaté palmy Hirokazu Koreeda

Nechtěli to tam, bylo to jiné a oni chtěli dělat to svoje staré a zažité. Narazilo to, ale Honza tam měl taky své lidi – Davida Prachaře, mě, ale šli s ním i herci ze starého Činoheráku, třeba Petr Čepek, který hrál Menelaa, nebo Jiří Zahajský, ten měl v menší roli Posla nádherný monolog. Lidé, kteří v té inscenaci hráli, k ní měli pozitivní přístup a dělali to rádi. Ale nešlo tam pokračovat.

LN: Takže jste se sbalili a odešli do Komedie. Naplnilo spojení s Michalem Dočekalem vaše očekávání?

Určitě, bylo to dobré řešení a hlavně jsme tam začali kontinuálně pracovat na tématech, která se pak v průběhu let rozvíjela v dalších inscenacích.

LN: Tehdy jste ale začali se sólo projekty, třeba v uskupení Petrklíč. Co to bylo?

Tam mě přizvali, první inscenaci jsme dělali o Reynkovi, jmenovala se Jeden den, jedna noc. Pak jsme tam udělali Dny noci, což byl epilog k Terezce, která vznikla v Komedii, tam s námi hudebně spolupracoval Martin Dohnal.

LN: Spolupracujete hlavně s Davidem Prachařem, jednu dobu vám muziku dělal Pavel Fajt. Jak ta linie vznikla?

Jsou to inscenace, které jsme kontinuálně deset let dělali v NoD a pokaždé se rodí z radosti a touhy sdělit konkrétní věci. Začalo to Neúplným snem Fernanda Pessoy v produkci Damúzy, to byly takové faustovské variace. Poslední inscenací v NoD bylo Miluji tě jak po smrti. Naše nejnovější věc – Médeia – vznikla už v novém prostoru DUP39.

LN: Vaše inscenace jsou „divadelní abstrakce“, která vyjadřuje myšlenku jako něco hmatatelného a pracuje s vrcholnou obrazivostí a metaforou. K tomu jste se ale museli nějak propracovat, ne?

Má to samozřejmě vývoj a to, co říkáte, se mi spojuje s tím, co mi nedávno popisoval Josef Mlejnek. Říkal: Děláte metafyzické divadlo, které zjevuje věci za tím, co je viditelné, a děláte to s velkým fyzickým nasazením.

LN: Originální je, že jste opakovaně zapojili živé výtvarníky, kteří během představení téma komentují svou tvorbou. Jak jste na to přišli?

To napadlo Honzu a teď v Médeji jsme to ještě udělali tak, aby tam byla žena a muž, protože jde o mužský a ženský princip, takže k Igoru Korpaczewskému přibyla ještě Margita Titlová. Hodně mě to baví a myslím, že to funguje. Mám pocit, že do téhle inscenace jsem dala hodně ze sebe, zatím asi nejvíc.

LN: Nedávno jste se sdružili do produkční jednotky Jedl. Co ten název znamená?

Moc objevné to není, jsou to iniciály našich jmen – Jenda, David, Lucie. Vznikalo to ve chvatu, a tak mě nic originálního nenapadlo.

LN: Počínaje Terezkou tvoří jednu část vaší tvorby náboženská a duchovní témata, ať už na nich participujete jako herečka, nebo autorka. Co vás na Terezii z Lisieux tak zaujalo?

To nebylo moje téma, hru přinesla Honzovi Lenka Lagronová. Se mnou je to spojené v tom smyslu, že jsem se s textem setkala krátce po svém křtu. Terezie se pro mě stala sestrou, průvodkyní po mé duchovní cestě. Ona je jeden z nejlepších průvodců, protože boří představy o tom, jak je to s milosrdenstvím, láskou a tresty. Její názory byly razantně jiné, než jaké v té době hlásalo klasické katolictví, vlastně byla velká reformátorka, když řekla, že důležitější než spravedlnost je láska.

LN: Dala jste se pokřtít v dospělém věku, což znamená, že jste k tomu musela dojít vlastní cestou. Co vás k tomu přivedlo – rodina?

Ne vůbec ne, máma byla učitelka, táta svářeč. Babička s dědečkem byli v JZD a byli spokojení, věřili, že je to spravedlivé, když všichni mají stejně. Proč to na mě přišlo? Určitě to mělo souběh s těhotenstvím, čekala jsem své první dítě v komplikované osobní situaci, na křest jsem se připravovala s miminem.

LN: A co rozhodlo?

Nevím přesně. Člověk musí uvěřit, ale tomu předchází touha. U mě to byla touha po smyslu. Byla jsem těhotná a šla ke karmelitánům k Jezulátku. Tehdy tam byli dva italští bratři Marco a Mauro, a těm jsem řekla, že čekám dítě jako svobodná matka, otec dítěte je ženatý a nevypadá to, že by se to změnilo. A myslela jsem si, že mi řeknou: Tak si to nějak srovnejte a pak přijďte. A oni doslova rozevřeli náruč a řekli: „Tady je tvoje místo.“ A to bylo rozhodující. Byli to mladí kluci, kteří nakonec z řádu odešli a oženili se. Zažila jsem tam bezvýhradné přijetí.

LN: A je takový přístup běžný?

Myslím, že to bylo naprosto výjimečné, a kdoví jak by to dopadlo, kdybych přišla do jiného kostela. Vždycky to záleží na setkání s konkrétními lidmi a já měla štěstí, že jsem je potkala. A teď mám v jiné životní fázi zase štěstí – potkala jsem se s jezuity Petrem Vacíkem a Honzou Regnerem, jsou v myšlení ohromně svobodní. Vedou v Kolíně exerciční dům, pracují s uměním, filozofií, jsou moderní a otevření, také pomáhají Tomáši Halíkovi. Ale iu Jezulátka se stále cítím jako doma, karmelitáni Petr Glogar a Pavel Pola jsou výjimečné osobnosti. Podstatné a krásné je pro mě i to, co se děje ve farnosti u Salvátora, kde působí Tomáš Halík.

LN: Jak to mají s vírou vaše děti, následují vás?

Nedávno jsem o tom uvažovala, jak to má každý jinak, i když všechny tři dostaly stejné základy a vidí, že to s Honzou máme jako životní postoj. V pubertě se samozřejmě děti vůči rodičům vymezují, ale to už minulo. Vojta, nejstarší, studuje teologii a filozofii, ale říká o sobě, že je nevěřící. Prostřední Pepík se mnou poslední dobou občas vede vášnivé rozhovory na téma víra a církev, má problém s některými negativními aspekty církve – já ostatně taky – hodně to řeší emotivně. Ani nejmladší Krista kostel nikdy moc nemusela, neoslovilo ji to. Teď na začátku postní doby nás poprosili, abychom u Salvátora zahráli něco u příležitosti Popelce umělců, nakonec jsme tam uvedli Čepův Dvojí domov a Kristýna tam šla s námi. Bylo to v barokní sakristii, takže to bylo působivé a pak se konala mše. Ono je to dost dlouhé, a tak jsem si pomyslela – ta mi dá. Ale kdepak, oznámila mi, že to byla nejlepší mše, jakou zažila. Od té doby tam chodí.

LN: Změnil se váš vztah k divadlu od mladých let? Jak svou profesi vnímáte?

Čím dál víc jsem vděčná, že se můžu přes divadlo realizovat a vyjadřovat sama sebe, dřív jsem to brala jako něco běžného, dobře – mám na herectví talent, tak ho dělám. Teď to považuju za výjimečnou možnost. Hodně jsem si to uvědomovala teď při zkoušení Médeji, že je to vlastně zázrak. To, že mám tělo, schopnost pracovat se slovem a emoce. Že mám nějaký vnitřní materiál a můžu se projevovat. Já jsem exhibicionista a je pro mě důležité, že s tím vnitřkem můžu ven a že to někdo vidí. Pro mě je ta interakce strašně důležitá. Nemohla bych malovat obrazy. Pro mě je podstatný dialog mezi mnou a hledištěm, to, co vzniká během představení. Když divákům můžu něco sdělovat o sobě, o světě, a doufám, že i o nich, tak to je pro mě euforie.