Divoké historky: Filmová terapie božím dopuštěním

Povídkový film Divoké historky argentinského scenáristy a režiséra Damiána Szifrona uzavíral program letošního karlovarského festivalu a patřil tam k nejzábavnějším položkám. Teď přichází do českých kin. Šest situací, v nichž někomu dojde trpělivost, cosi se zlomí, racionalita zmizí a zavládne atavistický hněv, bezbřehá touha po odplatě, zoufalý truc či prostě ničivé šílenství.

Soustava natlakovaných nádob, které nevyhnutelně vybuchnou. Každá po svém, všechny ale efektně a s dalekosáhlými následky. Damián Szifron poskládal svůj film z bravurně vystavěných etud, které by mohly sloužit jako učebnice radostného a atraktivního filmového vyprávění.

Z filmu Divoké historky

Náměty jednotlivých epizod jsou většinou velmi prosté: konflikt na silnici, odhalená nevěra, neprávem odtažené auto... Kouzlo je ve škále způsobů, jakými jsou situace, zpravidla na jednom místě a v krátkém časovém úseku, rafinovaně rozehrány.

Fascinující propady do pekla

Szifron sugestivně brnká svým hrdinům na nervy a baví sebe i diváky použitým stylem vyprávění, jeho proměnlivou dynamikou i mírou nadsázky. Ta je nejvíce přítomna v případě prologu, který líčí ďábelsky dokonalou pomstu jistého nešťastníka za všechna příkoří, jichž se mu v životě dostalo.

Už tato hříčka, která by mohla být fantazií pacienta na pohovce u psychoanalytika, celkem zřetelně ukáže spřízněnost s tvorbou španělského filmařského matadora Pedra Almodóvara. Ten se na Szifronově filmu podílel jako producent a sám podobné situace osob na pokraji nervového zhroucení ve svých vlastních snímcích s gustem dohrává až k absurditě. Damián Szifron toho umí opravdu hodně. Dokáže dokonale navodit atmosféru reklamního klipu, v němž si spokojený majitel elegantního vozu labužnicky dopřává požitek z jízdy, a vzápětí ji v několika osudově logických krocích důrazně proměnit v bizarní a zároveň velmi uvěřitelné peklo. Jeho nejzběsilejší podoba se zjeví ve chvíli, kdy si aktéři i diváci mysleli, že už je po všem.

Z filmu Divoké historky

Talentovaný režisér se však dovede také ukáznit k psychologickému, mrazivě věrohodnému vylíčení temných a mučivých hnutí mysli movitého, respektovaného muže, jehož syn autem zabil těhotnou ženu a ujel od nehody.  Jindy Szifron s citem pro přesnou míru grotesknosti předestře kuriózní, „almodóvarovský“ dialog dvou žen, které se chystají k vraždě strůjce neštěstí jedné z nich („vězení není tak zlé, jen má špatnou pověst,“ zapamatujeme si z něj).  A v závěrečné povídce autor opět velmi přesvědčivě poradí, co nemá ženich dělat, pokud nechce, aby se jeho roztomilá nastávající změnila v nekonečně gradující živelní pohromu (známe podobná nedorozumění třeba z Krejčíkovy Svatby jako řemen).

Tato proměna šťastné nevěsty v ničivý orkán je právem zařazena jako vrchol filmu: herečka Erica Rivasová předvádí v této roli úchvatné představení. Ostatně veškerý výběr herců a jejich výkony jsou vynikající, kéž by jednou český film disponoval takovými lidskými zdroji.

Šest minipříběhů o zoufalých činech zoufalých lidí je naservírováno s takovou vypravěčskou jistotou a očividnou chutí, až je člověku trochu líto, že se jednotlivá „cvičení“ nepropojují v nějaký ještě více provázaný celek, že tu před námi defilují právě jen povídky – sice skvěle natočené, ale ve své výpovědi přece jen limitované. (I když, samozřejmě, nějaké společné sdělení tu najdeme. Třeba že kdyby lidé nejezdili autem, měli by o polovinu důvodů k zešílení méně.)

Nezbývá než se těšit na další Szifronův film. Tohle Člověče, nezlob se je na něj výbornou reklamou.