Inscenátoři se rozhodli pro původní italskou verzi La finta giardiniera (Falešná zahradnice) se zpívanými recitativy (častěji se hraje v úpravě do německého singspielu s mluvenou prózou pod názvem Zahradnice z lásky) jen s minimálními škrty a úpravami. Čtyřhodinovou délku vtipně odměřoval hlemýžď, šinoucí se do výšky pravé strany bílého portálu, jímž Karl-Ernst Herrmann jeviště zarámoval. Hypnotizující monotónnost jeho putování ale naštěstí neplatila pro inscenaci v další variaci na „bílou krabici“, která je poznávacím scénografickým znakem Herrmannova vidění divadla. Herrmannovi opět odvedli vynikající práci především v přesných a do detailů propracovaných charakteristikách postav, čitelných v komplikovaném propletenci jejich vztahů.
Do bláznivé směsice opery buffa i seria Herrmannovi přidali postavu jakéhosi Puka nebo Amorka, zlomyslného skřítka (herečka trpasličího vzrůstu Mireille Mossé, která již před lety v analogické roli s Herrmannovými na Zahradnici spolupracovala), jenž z pozice deus ex machina komedii o ztřeštěných milostných zmatcích, naplněné i nenaplněné lásce a záměnách identit „režíruje“ v povlávajícím fráčku škodolibého principála, komentujícího dění Heinovými verši o prastarých zdrojích lidského trápení s láskou.
Na šikmě prodloužené kolem orchestřiště až na jakési předváděcí molo zde má Podestovo venkovské italské panství Lagonero podobu neskutečné éterické „krajiny“, půvabného březového háje s mihotavými stíny listoví a průhledem na jezero. Její snovost je umocněna až psychedelicky působícím efektním svícením v éterickém prostoru vymezeném jednolitým bělostným bočním a zadním horizontem s měkkým prolínáním tlumených barev. Artistní krajinu postupně zabydlují protagonisté opery z druhé půle 18. století, přicházející v soudobých kostýmech (v případě dam spíše módních kreacích) - v hájku už na ně čeká lednička s občerstvením. Lásku hledá lichý počet aktérů a po spoustě peripetií, záměn, intrik, zásahů shůry a dokonce scéně šílenství černý Petr samoty zůstane Podestovi, jakkoliv mu Puk/Amorek v závěru na loďce, zprostředkovávající na jezeře kontakt s vnějším světem, přiveze novou uchazečku o práci zahradnice. Rozhodně nejde o obvyklý happyend buffo oper.
Vynikající vyrovnané obsazení
Americký tenorista Jeffrey Francis v Podestovi vystihl zkušenost zralého muže a předvedl, jak snadno ji naruší pošetilost zamilovanosti. Simona Houda-Šaturová coby markýza Violante Onesti neboli falešná zahradnice zpívala v indispozici, bylo však možno si představovat, jak by rozvinula svůj lahodně znějící pohyblivý soprán nejen v jímavých áriích, ale i v těch, kdy soptí vztekem nad tím, že ji - opuštěnou v lese - zanechala žárlivá sokyně v lásce Arminda. Rozmazlenou panovačnost této „fúrie“, která vyžaduje barevně bohatý dramatičtější soprán, vyjádřila Marie Fajtová přesvědčivěji herecky než pěvecky. Andrew Staples se světlým lyrickým tenorem rozehrál lehkomyslnou přelétavost, ale i žárlivost až zuřivost hraběte Belfiora, onoho muže, o kterého obě ženy soupeří, zatímco mezzosopranistka Annekathrin Laabsová zůstávala až příliš u ufňukané utrápenosti rytíře Ramira. To Kateřině Kněžíkové role nadrzlé temperamentní služky Serpetty skvěle sedla - sváděla a vábila Podestu svým rozdychtěným mládím i kuráží a svítivým sopránem. A konečně se blýskl i Adam Plachetka, a to nejen v árii Narda se sváděním na několik způsobů.
Restart opery ND
Úspěch inscenace svým výrazným podílem založil mladý dirigent (a naděje ve funkci šéfdirigenta ND od příští sezony) Tomáš Netopil. Osvědčil své četné zahraniční mozartovské zkušenosti, udržel koncentraci i u tak rozměrné opery a s malým orchestrem dosáhl souhry a zvukové plastičnosti. Jeho pojetí má mladistvý švih s výrazovými kontrasty i odstíny pro onen chaos citů ve všemožných variantách. Premiéra byla dlouho postrádanou událostí opery Národního divadla. O scénickém uchopení i délce je možné diskutovat, ale nelze zpochybnit kvalitně odvedené operní řemeslo. Pro mnohé české diváky je inscenační styl Herrmannových jistě objevem (stejně jako byl pro Evropu před dvaceti lety). Pro naše operní soubory má dvojí význam: možná drsné,ale nutné posunutí kritérií pro inscenační nároky. Druhý význam je pedagogický - když pochopíme, že „to jde“, musíme se naučit, jak. Tento jejich vklad je nezpochybnitelný. La fintou si opera Národního divadla zajistila lepší startovní pozici pro další projekty.
***
HODNOCENÍ LN
****
W. A. Mozart:
La finta giardiniera
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Ursel Herrmannová,
Karl-Ernst Herrmann
ND Praha, premiéra ve
Stavovském divadle 25. 10. 2008
