Prohloubení eurozóny do dluhové unie, které schválil summit EU, bude motivovat vlády k nezodpovědnosti a špatným rozhodnutím.
Bývalý hlavní ekonom ECB a ekonomický poradce německé kancléřky Otmar Issing patří k nejvýznamnějším německým kritikům stylu záchrany eura. Evropská měnová unie by podle něj mohla úspěšně přežít, kdyby se pravidla dobrého hospodaření vymáhala automatickými sankcemi.
* LN Jak moc se mění eurozóna?
Zásadně. Permanentní záchranný mechanismus, z nějž se bude pomáhat zemím v potížích, není zdaleka jen nezbytnou záchranou ohrožené měnové unie a vyjádřením evropské solidarity. Vůbec nejde jen o to, že daňoví poplatníci ze spořádaných zemí budou platit za dluhy nezodpovědných. Mění se podstata Evropské měnové unie, tak jak byla v Maastrichtské smlouvě založena. To nejsou žádné drobné technické změny, jak se často říká. Zákaz přímé záchrany jedné členské země druhou byl výrazně vyšší hodnotou než prostým pravidlem popisujícím, jak hospodařit. Vyjadřoval, že Evropská měnová unie není státem, ale unií suverénních států, které se jen dohodly, že se vzdávají výhradně měnové suverenity. Za všechny problémy, které si doma způsobí, si ale měl být každý zodpovědný sám. Všechny teorie i praktické zkušenosti ukazují, že zrušení zákazu záchrany jedné země druhou spustí morální hazard. Vlády i finanční trhy budou motivovány ke špatným rozhodnutím.
* LN Co budou dělat?
Země eurozóny budou mít zájem pokračovat v nezodpovědné politice, protože záchranné půjčky je ochrání před tlakem, pod nějž by je jinak finanční trhy dostaly. Nebudou odpovědné za následky svých rozhodnutí. Zrušení zákazu záchrany je přímou pozvánkou k životu nad poměry na účet druhých.
* LN Zabrání nezodpovědnosti společné ekonomické vládnutí, které je součástí přerodu v dluhovou unii?
Ty návrhy to posouvají stejným směrem. Prohlubování měnové unie na unii přerozdělovací úplně mění podstatu eurozóny. Řeči, že zárodky přerozdělovací unie byly v EU vždycky, míjí podstatu. Současné platby, jako je společná zemědělská politika, mají jasný smysl a jasné limity. Naopak transfery peněz ve chvíli, kdy se některá země dostane do problémů, se budou určovat pod tíhou aktuálních událostí. Můžou dosáhnout rozměru, který vážně ohrozí veřejné finance a životní úroveň v zemích, jež budou záchranu druhých platit. Jistě, můžete namítnout, že všechny půjčky ze současného ochranného valu i ze stálého záchranného mechanismu, který začne platit od roku 2013, jsou přece úvěry, které mají být v ideálním případě splaceny, nikoliv dotace. Jenže půjčka, která není včas a řádně splácena a neplatí se z ní náležitě vysoký úrok, se stává dotací.
* LN Stanou se z pomoci pro Řeky, Iry nebo teď Portugalce dotace?
Málokdo by si to troufl vyloučit jako nepravděpodobný scénář.
* LN Politici tvrdí, že záchranné valy musí být už jen proto, aby na ohrožené země neútočili spekulanti.
Spekulanti jsou považováni za hříšníky, ale nezapomínejte, že útočí vždy na toho, kdo má nějaký problém. Země eurozóny by přece měly dělat všechno proto, aby se spekulativním útokům vyhnuly. To znamená nemít přehnané dluhy a udržovat ekonomiku v rovnováze. Argumenty, že pomoc ze záchranných valů se bude dávat jen při splnění přísných podmínek, nejsou moc důvěryhodné. Pakt stability měl docela přísná pravidla – a nedodržoval se. Proč by měl někdo věřit, že pravidla, která se vymýšlí teď, se dodržovat budou?
* LN Mohla by měnová unie dál pokračovat bez prohlubování na unii přerozdělovací?
Helmut Kohl řekl 6. listopadu 1991 ve Spolkovém sněmu: ‚Musí se to opakovat stále dokola. Politická unie musí být součástí měnové a ekonomické unie. Nedávná historie nejen v Německu jasně říká, že je absurdní čekat, aby se měnová unie dlouhodobě udržela bez politické unie.' Když byla v roce 1999 eurozóna založena, o politické unii nebylo v jejích pravidlech ani slovo. Takže jsme začali praktický test Kohlových slov. Stabilita eura měla stát na dvou pilířích. Prvním je nezávislá Evropská centrální banka, která by měla být mimo vliv politiků. Euro bylo založeno jako ‚nepolitická měna‘. Německý Ústavní soud ve svém maastrichtském verdiktu řekl, že vstup do měnové unie je v souladu s německou ústavou, jen pokud se jako priorita zachová cenová stabilita. Pokud jde o veřejné finance, na evropské úrovni není žádná instituce, která by se starala o stabilitu, jako to dělá ECB u cen. Proto se vymyslel Pakt stability. Ten by mohl fungovat, kdyby se dodržoval a sankce za jeho porušení byly v podstatě automatické. Pak by se asi politický tlak přenesl na statistické úřady, které dluhy sledují.
* LN Nešířilo by se eurozónou falšování statistik v řeckém stylu?
Dala by se vytvořit nezávislá statistická agentura a panel nezávislých expertů, kteří by kontrolovali, zda jsou pravidla dodržována. Roky se všichni chovali velmi laxně k Paktu stability, a najednou se snaží vytvořit záchranný mechanismus, který bude mít jasná a všemi respektovaná pravidla. Snaha, aby silnější země přes záchranné valy podporovaly ty ohrožené, je vydávána za solidaritu. To je přece zvrácené. Je to přesný opak solidarity. Vytvoří to systém, kdy se země měnové unie v podstatě dělí o své příjmy z daní a kde jsou ekonomické nerovnováhy vyrovnávány přerozdělováním.
* LN Dospěje to až ke sdílení dluhů přes společný evropský dluhopis?
Doufám, že ne. Od prvních úvah o společném evropském dluhopisu před ním silně varuji. Zatím je naštěstí v Německu neprosaditelný. Řekněme si na rovinu, co to společný dluhopis je: všechny země ručí za dluhy ostatních. Myslím, že kdyby to politici řekli otevřeně a neskrývali to za žádné technické detaily, je to nepřijatelné pro většinu zemí eurozóny. Státům s vyšším ratingem by společný dluhopis výrazně zvýšil úroky a za dluhy by platily podstatně víc. Ty s horším ratingem by samozřejmě naopak ušetřily. Už to je přece přerozdělovací a dluhová unie. Takový posun není demokraticky legitimní. Němečtí voliči přece nikdy nikomu nedali mandát k tomu, aby museli platit vyšší úroky proto, aby měli Řekové nižší. Společný dluhopis i jakýkoliv krok, který k němu směřuje, je zakládáním rozpočtové unie za zády voličů. Pokud by se to stalo, zásadně to sníží identifikaci lidí s Evropskou unií. A znovu by to zvýšilo motivaci k nezodpovědnému chování politiků.
* LN Jak?
Úplně stejně jako u samotného eura. Země s horším ratingem by si byly schopny půjčit mnohem víc peněz. Takže jen díky společnému dluhopisu by v eurozóně mohla vyrůst další Řecka. Prostě se schováváte za rating někoho zodpovědnějšího a získáváte z toho neoprávněné výhody.
* LN Jak by reagovali Němci, kdyby kancléřka na postupnou cestu ke společnému dluhopisu kývla?
Němci jsou velmi silně proti a já věřím, že si to proti jejich vůli žádný politik netroufne udělat. Snaha vytvořit zadními dveřmi z měnové unie politickou, by měla vážné následky a v budoucnu by eurozónu i celou Evropskou unii rozkládala. Založila by systém, kdy jsou následky špatného vládnutí v jednotlivých zemích v podstatě automaticky dotovány ostatními.
* LN Jak by se to projevilo?
Politici by velmi rychle pochopili, že nezodpovědné vládnutí a zadlužování jim prochází. Takže by jistě přibylo populistických návrhů až k politické korupci voličů. Proč by to nedělali, když za to neponesou žádnou odpovědnost a účty zaplatí daňoví poplatníci z jiných zemí? To není zrovna nejlepší základ pro stabilitu a dobré vztahy v Evropě.
* LN Politici v tom vidí jedinou šanci, jak zachránit euro. Můžou pro ni nějak získat lidi, kteří ji odmítají?
Základem západní demokracie je kontrola veřejných financí parlamentem. Když Spolkový sněm i Spolková rada schvalovaly ty záchranné balíčky, dělaly to pod velkým tlakem událostí. Poslancům bylo jasné, že když to odmítnou, bude to mít obrovské následky. Zároveň moc dobře věděli, jak je to rozhodnutí nepopulární pro jejich voliče, a to ještě říkám velmi jemně. Tohle už se nesmí opakovat.
* LN Tak se to skrylo pod abstraktní názvy jako záchranný val. Kdy to lidé prokouknou a začnou se bouřit?
Ten odpor se bude projevovat v různých formách, jak v parlamentech, tak ve veřejné debatě. Jsme hodně daleko od chvíle, kdy to lidé v zemích, které to budou platit, přijmou. Nezapomínejte na to, že platí i země, kde je nižší životní úroveň než v těch, které peníze dostávají. Nechuť přijmout přísné, nebo dokonce automatické sankce za porušení pravidel samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost přerozdělování. Zastánci prohloubení integrace eurozóny do politické unie by si měli dávat velký pozor, když ji tlačí zadními dveřmi krizí zasažené eurozóny.
* LN Platili by Němci raději záchranu svých bank, které těm ohroženým zemím ve velkém půjčovaly?
Těžko říct. Přerozdělovací unie samozřejmě motivuje k morálnímu hazardu a ke špatným rozhodnutím i bankéře.
* LN Jak dlouho může eurozóna přežívat jako hybrid mezi měnovou a politickou unií?
Všechny přechodné a smíšené formy ekonomického vládnutí budou narážet na nedostatek legitimity. Ta se teď bude těžko získávat. Lidé takový posun pravomocí odmítají.
* LN Krize je i šancí. Co by eurozónu posílilo?
Velmi by pomohlo posílení pravidel, která budou důvěryhodná a budou se vymáhat. Pak může euro přežít a nepotřebujete žádnou přerozdělovací unii. Vývoj jde teď bohužel jinam. Místo závazných pravidel a sankcí máte obecné deklarace s velmi mlhavou vymahatelností.
* LN Jak to s eurem dopadne?
Pokud se nezpřísní pravidla, přijdou v dohledné době další krize. Nynější snaha o přerozdělování z jedné země do druhé vyvolá ekonomické, ale hlavně politické napětí. Okamžik pravdy v eurozóně ještě nepřišel, stále se jen odkládá.
Snaha, aby silnější země přes záchranné valy podporovaly ty ohrožené, je vydávána za solidaritu. To je ale přece zvrácené. Je to přesný opak solidarity. Vytvoří to systém, kdy se země měnové unie v podstatě dělí o své příjmy z daní a kde jsou ekonomické nerovnováhy vyrovnávány přerozdělováním.
***
Od prvních úvah o společném evropském dluhopisu před ním silně varuji. Zatím je naštěstí v Německu neprosaditelný.
Otmar Issing
Bývalý hlavní ekonom Evropské centrální banky byl od počátků u všech pokusů o společnou evropskou měnovou politiku, přestože byl ke společné měně vždy velmi skeptický. V letech 1990–1998 byl členem bankovní rady německé Bundesbanky. V letech 1998–2006 zasedal v bankovní radě Evropské centrální banky a byl jejím hlavním ekonomem. Jeho vyslání do ECB silně zpochybňoval tehdejší německý kancléř Helmut Kohl se slovy, že tam přece nepošle člověka, který nikdy neřekl o euru dobré slovo. Ministr financí Theo Waigel kancléře přesvědčil, že právě Issingův poučený euroskepticismus může ukázat stejně skeptickým Němcům, že společná měna je v dobrých rukou. Issing je přesvědčen, že založení přerozdělovací unie, které právě schválil summit v Bruselu, prohlubuje morální hazard a motivuje k nezodpovědnému chování. Začátkem roku o tom napsal provokativní esej pro britský bulletin OMFIF. V současné době je prezidentem Centra pro finanční studia Goetheho univerzity ve Frankfurtu a poradcem kancléřky Angely Merkelové pro reformu finančních trhů.
