PEKING/PRAHA Šestačtyřicetiletý Li Ž’-fu, rolník, který si přivydělává opravováním hodinek, vsadil všechno na auto. Společně s manželkou tajně doufali, že jakmile si jej přivezou z města domů, vzroste jejich společenský statut a s ním i šance, že se podaří oženit jejich dva syny.
Jednoho dne konečně našetřili dost, aby si pořídili vytoužený sedan čínské provenience. Krátce nato se oba jejich synové skutečně seznámili a po roce a půl se starší dokonce i oženil (když před tím s budoucí manželkou najezdil stovky kilometrů v otcově novém voze značky Geely).
„Nebýt auta, mí dva synové by si nikdy nenašli manželky - děvčata by si je nechtěla vzít,“ tvrdil Li Ž’-fu, který žije na venkově na severovýchodě Číny, zpravodaji deníku The New York Times.
Jeho příklad dobře ilustruje život v dnešní Číně, kterou rozděluje čím dál víc se zvětšující propast mezi městem a vesnicí. Li Ž’-fu přitom patří k těm šťastnějším, kterým se nakonec podařilo realizovat to, o čem si ostatní v jeho vesnici mohou nechat jen zdát.
Miliony Číňanů z odlehlých oblastí země sní o velkých městech v naději na lepší život. Beznadějně. V zemi totiž platí takzvané domovské právo, které jim de facto znemožňuje získat práci mimo jejich rodiště (jedinou výjimkou jsou „problematické“ provincie typu Sin-ťiang, kam vláda lidi úmyslně láká ve snaze vytlačit původní obyvatele - v tomto případě Ujgury -Chany neboli etnickými Číňany). „Musíme se postarat sami“ Nad životy řadových Číňanů bdí všudypřítomné úřady, na kterých bují korupce. Přestože v současnosti existuje více než tisíc nejrůznějších zákonů, nařízení a direktiv, které mají korupci potírat, podle nedávné studie amerického Carnegieho nadace hrozí úplatnému úředníkovi jen zhruba tříprocentní riziko, že se na jeho podvody přijde a on skončí ve vězení. Čas od času dojde Číňanům s úřady trpělivost a vyjdou do ulic.
Zprávy o protestech ale proniknou na veřejnost jen zřídkakdy -většinou až tehdy, když se rozrostou do masových nepokojů. Drtivou většinu médií totiž kontroluje vláda, která čas od času cenzuruje i internet.
Oficiální propaganda přitom využívá nesmlouvavých až absurdních metod. Když například před časem záhadně onemocnělo několik stovek dělníků z chemičky v Su-kaj na východě země a mezi lidmi se začaly šířit řeči o tom, že došlo k úniku nedbale skladovaných nebezpečných látek, vyrukovala místní média s tím, že jde o „davovou sugesci“.
A zaštiťovala se přitom stanoviskem lékařů (že je v chemičce všechno v pořádku, hlásila následně i zvláštní skupina expertů vyslaná na místo přímo z Pekingu).
Současný prezident Chu Ťin-tchao se snaží čím dál nespokojenější venkov uchlácholit a slibuje hory doly. Mluví o „harmonické společnosti“ a dokola opakuje, že se venkovu dostane lepšího vzdělání i zdravotnictví.
„K nám se toho ale moc nedostane,“ povzdechl si Li Ž’-fu. „Už dávno víme, že se o sebe musíme postarat sami.“
***
Protiklady
Bohatá i chudá Čína je dnes třetí největší ekonomikou na světě, hned za USA a Japonskem. V uplynulých třiceti letech byla rovněž nejrychleji rostoucí ekonomikou. Pod hranicí chudoby (s příjmem pod 1,25 dolaru na den) v Číně stále ještě žije téměř 10 procent populace, což představuje zhruba 130 milionů lidí.
