Svou premiéru si Geometric Death Frequency-141 odbyla v září 2010 ve vstupním prostranství MASS MoCA – Muzea současného umění v Massachusetts v USA. Protože tato práce rezonovala s tématem letošního benátského bienále ILLUMInations, projekt byl přihlášen do sekce doprovodných programů. Ty se konají na různých místech v Benátkách, nebo jsou přímo zahrnuté do 54. Mezinárodní výstavy bienále v ústředním pavilonu Giardini a v Arsenale. Díazův projekt byl vybrán hlavní kurátorkou Bice Curiger do prostor 500 let starých přístavních doků Arsenale. Na jeho přípravě se nyní čile pracuje.
Spolupracují návštěvníci i robot Jde v zásadě o rozsáhlou prostorovou instalaci, jež je tvořena z mnoha tisíců plastových kuliček (v Massachusetts jich bylo 420 tisíc), zastupujících jednotlivé fotony světla. Tyto kuličky na sebe vrství a slepuje robot, který v reálném prostředí získává informace o světelných proměnách daného místa. Tyto proměny světla pak určují podobu instalace.
V průběhu 12 hodin umí robot sestavit až 3000 kuliček o průměru 5 cm a o váze 1 gramu. Formace se vytvoří během několika měsíců trvání výstavy, s přesností i trpělivostí, které lidská ruka není schopna.
Na rozdíl od předchozí instalace díla v USA je podstatné, že vznikající tvar ovlivní i návštěvníci bienále. Princip je podobný jako v případě Zlaté slzy, kterou Díaz v loňském roce vystavil na EXPO v Šanghaji. Počítač tehdy snímal vyzařování pocitů návštěvníka při pohledu na zlatou plastiku.
V Benátkách ovlivní návštěvník intenzitu světla barvou svých šatů, pleti, vlasů, které různým způsobem pohlcují či odrážejí světelné fotony. Tím, že každý vypadáme jinak, nevědomě spoluvytváříme dílo v jediné lidské komunitě bez ohledu na věk, národnost či etnickou rasu.
V historii benátského bienále, celkem 116 let dlouhé, prošla jeho podoba mnohými proměnami. Výstava měla původně podobu prezentací v národních pavilonech. V areálu Giardini je jich dnes 29, další najdeme rozprostřené po celém městě. Součástí bienále je Mezinárodní výstava a řada dalších menších výstav a doprovodných pořadů. Národní pavilony si zachovávají koncepční autonomii vlastního kurátorského výběru. Umělce na Mezinárodní výstavu bienále a další akce vybírá jmenovaný kurátor či kurátorka.
Pro naši domácí scénu není zanedbatelnou informací, že na rozdíl od národního pavilonu, plně dotovaného státem, umožnila účast Díaze na bienále velkorysá finanční podpora přátel a soukromých podporovatelů, s ideovou záštitou neziskových organizací. Tak by to asi v kulturním státě mělo být a i to patří ke smyslu „osvícení“ letošního bienále.
O autorovi| VLASTA ČIHÁKOVÁ NOSHIRO, Autorka je předsedkyně Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků a koordinátorka projektu
