Kdo během dne ani jednou nezívne? Akdo by si nechtěl ráno chvilku přispat? Odborníci tvrdí, že za to může Edison. Vynález žárovky nám dovolil proměnit noc na den jediným otočením vypínače a lidstvo ponocuje. Místo spánku holdujeme zábavě. Lékaři varují. Obyvatelstvo ekonomicky rozvinutých zemí je chronicky nevyspalé a následky už jsou patrné. Nedostatek spánku s sebou nese obezitu a další neduhy. Měli by nám lékaři naordinovat polštář s duchnou? Britský psycholog a fyziolog James Horne z britské Loughborough University si to nemyslí a dokazuje, že spíme dost, a někdy až moc.
„Spánkoskeptik“ Horne zpochybňuje už základní premisu, podle které si západní civilizace za posledních sto let dobrovolně zkrátila průměrnou dobu spánku o celé dvě hodiny. Američtí vědci z kalifornské Stanford University došli v roce 1913 k závěru, že Američané spí v průměru devět hodin denně. Dnešní obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí tráví denně spánkem asi sedm hodin. Horne si dal tu práci a stanfordskou studii vyhledal v archivu. Zjistil, že se týká dětí ve věku od 8 do 17 let. Ty spí i dnes v průměru devět hodin. Horne z toho vyvozuje, že ani na počátku 20. století nespali dospělí více než sedm hodin denně. Je zajímavé, že už tenkrát to lékařům připadalo málo. Autor jednoho z úvodníků otištěných lékařským časopisem British Medical Journal v roce 1894 varoval, že „uspěchaná a rušná doba“ tehdejšího přelomu 19. a 20. století bude mít za následek globální epidemii nespavosti.
Ve dnech pracovního volna si obvykle přispíme a dotáhneme to na devět či deset hodin spánku. Je sobotní pozdní vstávání či nedělní „šlofík“ po obědě přesvědčivým důkazem o nevyspání během pracovního týdne? Pro Jamese Hornea rozhodně ne. Je přesvědčen, že člověk dokáže spát déle, než jeho organismus ve skutečnosti potřebuje. Není to nic neobvyklého. Vždyť jíme, i když nemáme hlad, a pijeme, aniž bychom trpěli žízní. Všechny typy obžerství, včetně toho spánkového, jsou často východiskem z nudy. V tom navazujeme na své zvířecí předky, kteří v dobách výjimečného klidu šetřili energií a „dávali si dvacet“. Názorně to ukázal výzkum na lenochodech. Na základě pozorování ze zoologických zahrad zařadili vědci tyto savce mezi notorické spáče, kteří běžně stráví šestnáct hodin denně v dřímotách. Když však sledovali lenochody ve volné přírodě, zjistili, že zvířata prospí nejvýše deset hodin. Šestnáctihodinový spánek proto může jen stěží představovat přirozenou lenochodí potřebu. Mnohem spíše je to projev spánkové nezřízenosti, jíž zvíře propadá v nadbytku a bezpečí. Lenochod není sám. Domácí psi a kočky spí mnohem déle než jejich divoce žijící protějšky z volné přírody. Ovce, krávy či koně tráví spánkem na pastvě pod volným nebem méně času, než když jsou zavřeni ve stájích.
Nudu zahánějí spánkem dokonce i přírodní národy. Eskymáci prospí během temné polární zimy až čtrnáct hodin denně. V létě, když slunce nezapadá, vystačí bez problémů s šesti hodinami spánku.
Podle Hornea se naše minimální potřeba spánku pohybuje kolem pěti hodin denně. Čtyřhodinový spánek vydrží dlouhodobě jen málokdo. Na takové ponocování už organismus reaguje změnami látkové výměny, které nás postrkují k obezitě. Přesto podle Hornea viníme nedostatek spánku z našich notně zakulacených postav neprávem. Na váze mohou přibývat z nevyspání jen lidé, kteří spí méně než pět hodin denně. Ročně jim „naskočí“ z nedostatku spánku asi kilogram tuku. Shození „spánkového“ kila by neměl být neřešitelný problém. Stačí si odepřít denně jedno sousto moučníku nebo o půl hodiny zkrátit vysedávání před televizí.
James Horne si položil otázku: Proč chceme spát více, když to ve skutečnosti nepotřebujeme? Odpověď na tuto otázku hledal u bezmála 11 000 dobrovolníků. Polovina z nich byla přesvědčena, že by měla spát déle, než je jim dopřáno. Tito lidé však nebyli o nic ospalejší než druhá polovina dobrovolníků, přesvědčená, že spí dost. Když se Horne dobrovolníků zeptal, jak by strávili hodinu volného času navíc, většina si vybrala zábavu. Spánek považovali za mrhání časem i ti, kteří se prohlašovali za nevyspalé. Horne z toho vyvozuje, že sice všichni dáváme okatě najevo, jak jsme nevyspalí, ale ve skutečnosti víc spát nepotřebujeme. To, co hledáme, je únik ze stresu.
Ostatně už chytrá horákyně věděla, že nejsladší věcí na světě je spánek spolehlivě zahánějící všechny starosti. Na spánku si nejvíc ceníme to, co na skleničce alkoholu, vrchovatém talíři dobrot nebo adrenalinové zábavě – nabízí příjemné chvilky zapomnění, útěk před trablemi všedního dne.
James Horne je přesvědčen, že šíření mýtu o chronicky nevyspalé společnosti je nebezpečné, protože vzbuzuje v lidech mylný dojem, že nespí dost. Tito lidé se zbytečně strachují o své zdraví a ve snaze dosáhnout nápravy sahají po prášcích na spaní.
„Neměli bychom hledat příležitost k tomu, jak si přispat,“ říká James Horne. „Spíš bychom se měli snažit vyplnit hodiny bdění nějakou produktivní činností.“
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
