10. července 2018 6:24 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

DOČKALOVÁ: Modrá je barva dálek a hlubin

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tereza Dočkalová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tereza Dočkalová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Všechny ty novoroční věci jako jsou předsevzetí, bilancování nebo čisté papíry a úklid skříněk, nemám nikdy spojené s prosincem/lednem, ale červencem/zářím jakožto začátkem/koncem školní/divadelní sezony. Letos je to ostrý jako hroty tužek bezzubýho předškoláka.

Měla jsem zlé tušení už s příchodem jara a tak jsme začaly s Lazorčákovou nejmladší plánovat exit/emergency trip na Azorské ostrovy. Neboť ona, má sister from another father, měla v dubnu podobně rozšířené oči ze všeho, co by mohlo zavánět přemýšlením o blízké budoucnosti.

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Bretta, Jacoba Erftemeijera a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou a Petru Nevačilovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

A tak jsme tu. Na trajektu někde v Atlantiku. Nepřemýšlíme, jsme v zimních čepicích a vítr nám krade cigarety z úst. Jsme na měsíc o tři hodiny mladší. Naši vzletnou češtinu jsme vyměnily za popcorn english a pijeme červené víno z Magic Shopu. To je obchod na hlavní třídě Angra De Heroísimo, hlavního města Terceiry, odkud jsme zrovna po týdnu zvedly kotvy. V tomhle obchodě, který sortimentem připomíná meziválečné časy, se dají koupit brambory, rybičky v oleji, byliny, azorský zelený čaj, levné lahve whisky a sazenice, jinak nic. Majitel je velice bohatý Portugalec, který hraje s turisty krajně podivnou hru. Když sem přijdete a řeknete, že chcete koupit nějaké dobré lokální víno, pošle vás do obchodu se suvenýry. Ta kouzelná věta, která jej někdy potěší tak, že vám prodá sto let staré víno pod 5 euro zní: „Chtěl bych OD VÁS koupit nějaké DOBRÉ víno.“

Obhájkyně ženské nepokořenosti. Tereza Dočkalová jako Isabela smýkaná chtíčem a mocenskými zájmy šlechtice Angela.
Tereza Dočkalová

Tyhle ostrovy mají trochu ze severoamerické, africké i eurasijské desky, proto asi byly odvždy tak trochu pro každého. Cestou z války zpátky do Ameriky zůstalo pár lidí, mnoho jich tu přijelo z portugalských kolonií, spoustu z nich v devadesátkách vyděsila vulkanická aktivita, ale teď se sem postupně začínají stěhovat další. Jiní. Představím vám některé z nich.

Sergej a Nina, majitelé kempu na malé banánové plantáži, říkají, že Azory jsou nová Amerika pro všechny, co z různých důvodu hledají ve svém životě New Beginning. Jsou to petrohradští Rusové. Velice si potrpí na tom, že jejich město k té zemi nepatří, je evropské, bývá to vidět na výsledcích voleb. Pocházejí v Petrohradu ze stejné čtvrti, ale nikdy se tam nepotkali, až před pár lety v Kambodži. Dnes mají tříletou dceru, která mluví třemi jazyky a další rychle chytá od příchozích z různých koutů světa. Sergej má rád trance music, jako malej si ji nahrával na kazety a jako puberťák za ní jezdil hluboko do ruských lesů. 

Nina nás poprosila, ať jí vyfotíme vlakovou soupravu metra, až se vrátíme domů, že se jí trochu stýská po vagónech. Bernardo, majitel banánové plantáže, je ošlehaný stařec, vysloužilý voják z Angoly, má hezkou ženu a s ní ohromně stydlivého chlapce. Sem tam tu na útesu oddá nějaké návštěvníky kempu; na kraji útesu Monte Brasil v blyštivé námořnické uniformě. Monika, jejich společná přítelkyně přijela z Mosambiku stalkovat svou azorskou lásku, co potkala na studiích veteriny. No, nesešli se už, a ona si tu koupila farmu, kde chová koně. Vlastní bez nadsázky dvě nejlaskavější oči, jaké jsem kdy viděla. Řidiči autobusu jsou šarmantní čtyřicátníci a za zastávku autobusu považují každé pokrčení ramen u silnice.

Všechna dobrá vína, nejen ta stoletá, stojí do pěti eur a během hodiny budeš stejně dobře potřebovat zimní bundu jako opalovací krém. Kopce jsou porostlé eukalyptovníky a když se v honbě za mulatí pletí spálíš, utrhneš u cesty aloe a rozřízneš ho napůl.

Tereza Dočkalová

Narodila se v roce 1988 v Novém Jičíně. V roce 2002 začala studovat herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři a již během studií hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek. Poté dostala nabídku hostovat v ostravské Komorní scéně Aréna, kde na sebe upozornila v roli Nini Zarečné v Čechovově Rackovi a po ukončení studií zde nastoupila do angažmá. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie v kategorii herečka do 33 let. Nyní je v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou.

Veronika se dva měsíce učila jazyk z jedné aplikace, jenomže ta měla v nabídce jen brazilskou portugalštinu a tou tu všichni šišlavě pohrdají. V červnu se různě po ostrovech konají slavnosti datované podle narození svatého té které vesnice nebo města. Pozná se to jednoduše. Volně po náměstí běhá býk a odevšad hraje libovolný počet pochodových kapel. Snad každý Azořan, jedno jak starý, hraje na něco v pochodové kapele.

Mám ráda lodě. Všechno je modré nebo bílé jako obzor, jenom věci potřebné v případě blížící se smrti utonutím jsou natřené na oranžovo. Lehce pochopitelné prostředí. Nezáludné. Nepřemýšlíme. Stojíme tady opření o zábradlí, já a Veronika, německý student psychologie Max a Rui, portugalec lehce před důchodem, enviromentalista, cyklista a zapálený politický aktivista. Společně pozorujeme rychle se přibližující útesy ostrova São Jorge a shodujeme se mezigeneračně a mezinárodně, že před týdnem bezpochyby začal nejlepší červenec našich životů.

Ruie jsme na pár dní adoptovaly jako svého azorského dědu. Zásobuje nás znalostmi z historie námořního obchodu, geologie, ornitologie, na kole nám vozí víno, ugriloval nám večeři a právě z něj vypadlo, že jako mladý studoval pár let režii na lisabonské konzervatoři.

Maxe jsme instruovali, aby půjčil auto. Zítra ráno ho přiveze a my budeme pravděpodobně vypadat jak vnoučata portugalského diplomata na výletě. Ale nás nejspíš pojí něco, co v člověku nezestárne, když nebude chtít. Ráda bych tomu dala jméno, ale totálně by to zničilo mou pověst smějící se bestie. Touha po poznání? Ne, ne, zapomeňme na to, pojďme od toho, jako bych nic neřekla.

O den později si hraju na mrtvolu v prázdném bazénu s výhledem na Atlantik a prší mi do otevřené pusy. A až se usuším a vrátím ke stolu, to víno bude pořád dobré a levné a ve Varech je touhle dobou jistě krásně (na insta furt někdo někomu děkuje za makeup), ale sem k pevnině zalétá kolem desáté večer malý mořský pták Cagaro, který žije na moři a večer přilétá nad ostrovy hledat protějšky a jeho volání po lásce zní, jako když obří mončičák žvýká mezi zuby dodělávající počítač speciálně upravený pro slepce. Bože, kdybys to slyšel, bráško, počůráš se smíchy. Je to jako špatně nadabovanej Mars Útočí.

Moje máma mi řekla do telefonu poté, co mě donutila přísahat, že se jí nebudu smát: „Neskákej nikam, kde nevíš jaké je dno.“ Kéž by mi to opakovala častěji. Divadlo bych obešla obloukem přes tři čtvrti. No, nedá se svítit. Aspoň, že mi za to pořád platí. To se třeba o waterboardingu stále říct nedá. Hezké léto. Přeju ti, aby ses měl dobře, bráško.

Tereza Dočkalová
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz