Sedím na lavičce a trochu klepu kosu. Klepu kosu na hřbitově, chápeš. Za chvilku mi umře baterka, tak pudu normálně do kavárny. Mezi lidi, víš? I když mám s nima poslední dobou trochu problém. Hlavně s majiteli klíčů a amatérskými psychology. Dovolíš mi teďko, odložit si tady pár hřejivejch slov o tomto fenoménu?
Majitelé klíčů vlastní lítačku do tebe a tvýho nitra, vědí, proč je nádech nádechem a možná i jejich přesnej počet až semka ke hřbitovní zdi. Svět se točí správným směrem, protože majitel klíčů ve škole dával pozor a správně se naučil, která noha je ta pravá a tu umí strašně rychle strčit do dveří, kterýma ses před ním právě pokusil třísknout.
  |
Nikdy se ho netýkají žádný rady, co se naučil z knížek a co trousí z nekonečnejch záhybů svýho kabátu, kterej samozřejmě nikdy nepřevleče, protože vždycky stojí na správný straně, na tý kde se nikdy nepšouká a nechybuje. Majitel klíčů ví, že pochybnosti jsou důležité, protože nás udržují v lidském rozměru, ví přesně všechny malinký rozdíly mezi iluzí a ideálem a vždycky přispěchá na pomoc tam, kde se právě něco rozbilo anebo rozplakalo. V tónině, kterou se mluví na pozůstalé, ti dokáže zazpívat klidně Novostvětskou a vždycky tě pohladí po hlavě, když se mu omylem snažíš rozdrtit prsty na noze svou okopanou teniskou. Majitel má totiž extrémně vysoký práh bolesti. Nikdy nepozná nic živoucího, nic co tepe nebo hraničí s genialitou, protože má v kapse hřeben, kterým by to potřeboval trochu učesat. Má náplast na každou genocidu a pytlík hrachu proti hladu třetího světa. Je to jeho prokletí: všechno umí nejlíp.
Majiteli klíčů, když ho vidíš v praxi, je dobré doporučit studium psychologie ve večerní škole. Že sis právě všiml jeho přirozeného talentu rozpoznávat u jiných opakující se vzorce chování a že takový talent by byl hřích nerozvíjet. Taky je dobré říkat před ním hodně často třeba: „On si ten život nakonec stejně najde nějakou skulinku, kterou proteče,“ a pak čekat, kdy někoho takovouhle větou jemně pohladí po hlavě.
Tereza DočkalováNarodila se v roce 1988 v Novém Jičíně. V roce 2002 začala studovat herectví na ostravské Janáčkově konzervatoři a již během studií hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek. Poté dostala nabídku hostovat v ostravské Komorní scéně Aréna, kde na sebe upozornila v roli Nini Zarečné v Čechovově Rackovi a po ukončení studií zde nastoupila do angažmá. V roce 2012 obdržela Cenu Thálie v kategorii herečka do 33 let. Nyní je v angažmá pražského Divadla pod Palmovkou. |
Zamyslím se nad nějakou únikovou hrou pro majitele klíčů. Tahle by měla takovej malej zádrhel, že by z ní právě žádnej únik neexistoval. Zbytku bude na chvilku líp, i když možná vůbec nebude vědět proč a oni si mohou mezi sebou ukazovat kapsičky na klíče, se kterýma se už narodili. Takovej nepěknej přebytek kůže, těsně nad jizvou po slepáku. Majitelé klíčů v uzamčeném pokoji. Žádnej z nich by nebyl dostatečně průhlednej na to, aby se odtamtud dostal.
Já vím, bráško. Dyť já taky často někoho děsně poučuju a slyším v kapse ty klíče cinkat. Ale je mi stydno pokaždé, co se stihnu přistihnout. Někdy to nestihnu. A nejhorší je bejt blahosklonnej! To je vlastnost, která je na světě stejně užitečná jako komáři, svrab nebo liščí mor!
No nic, umírá mi baterka. A všechno, co se polopatě vysvětlí a příhodně pojmenuje, jako by umřelo taky. Trick or treat, bráško!
Ale ta věta o životě, co si dycky hledá skulinku, kterou ti mezi prsty proteče, ta se mi moc líbí. A jestli je teda život něco jako proud v řece, tak každej chytrej názor na něj je tím pádem hráz, kterou bys měl raději urychleně rozmasírovat. Ahoj, tvůj dalajláma.
