Cenu Evropské filmové akademie Prix arte pro nejlepší evropský dokumentární snímek roku tento týden získal český film René. Rázem se na něj obrátily reflektory pozornosti, ale ozářily jen špičku ledovce. Sama režisérka Reného Helena Třeštíková trofej vnímá jako „ocenění pro celou českou dokumentární tvorbu“.
Zároveň poznamenala, že ještě před deseti lety bylo nemyslitelné, aby se české dokumenty promítaly v kinech. A teď? Jen letos jich tuzemská plátna viděla tucet. Na film Občan Havel, který byl na Prix arte nominovaný spolu s Reném, přišlo 160 000 lidí, což se nepoštěstí leckterému hranému titulu.
Ta lavina se strhla nejpozději v roce 2004, kdy do kin nastoupilo hned pět dokumentárních titulů. Vedle domácích (Ničeho nelituji, Český sen, Ženy proměny a Tatínek) mezi nimi figuroval i kontroverzní Fahrenheit 9/11 Michaela Moorea. Právě tehdy český film pro jednou držel krok s dobou: Moore v té době byl držitelem Oscara za svůj předchozí film Bowling for Columbine a čerstvým vítězem Zlaté palmy z festivalu v Cannes, kde dokument vyhrál poprvé po téměř padesáti letech.
O tři roky později na Oscarech triumfoval ekologicky zaměřený snímek Ala Gorea Nepohodlná pravda, Třeštíková zvítězila v soutěži dokumentů festivalu českých filmů Finále Plzeň se svou Marcelou a cenu kritiků na Českých lvech získala hraná Pravidla lži Roberta Sedláčka.
V dějinách kinematografie režiséři dokumentů přecházeli k hrané tvorbě poměrně často. Až teď se zdá, že se blíží opačný trend.
Něco je zkrátka ve vzduchu. Dlouhodobě. Pokud se chcete nadechnout nejaktuálnějšího poryvu, vyražte v pátek do Jihlavy na 12. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů.
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
