Představu o tom, že svobodná a demokratická společnost se vyznačuje především pořádkem, jsme převzali, jako spoustu jiných věcí, od Němců. V jejich státní hymně je na prvním místě jednota, na druhém právo a teprve na třetím svoboda. Rozdíl je v tom, že u nás to moc nefunguje (nevím, zda to náhodou není aspoň trochu dobře), ale o to víc se o tom pěje (v přeneseném smyslu, samozřejmě).
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Tak například poražení v zuřivém zápase o prvotní akumulaci politické a ekonomické moci, jenž se odehrál někdy v letech 1990-3, přišli s tezí, že základní chybou privatizace byl nedostatek právního rámce. Nejdřív právní rámec a pak to ostatní. To je představa natolik jednoduchá, že ji rozumí i ten nejprostší člověk (pokud má ovšem dojem, že se na něho nedostalo). Když se staví zoologická zahrada, tak se taky napřed musí vybudovat pavilony, voliéry a výběhy, a teprve pak je lze osadit divou zvěří (nezapomeňme též na dozorce a pečovatele!). Jinak hrozí, že se nám zvířátka bez disciplíny rozmístí po Karlově náměstí, jak praví citát, jehož část uvádíme v titulku.
Představy tohoto typu se stávají aktuálními, když je třeba předvést, že bezprostřední budoucnost se podstatně zlepší: tak třeba dnes ta politická, s novými čistými stranami a povětšinou starými, ale rovněž čistými politiky. Nejlepší předpoklady pro budování pořádku mají Věci veřejné, neboť jejich páteř tvoří bezpečnostní agentura, a ta má dělání pořádku přímo v popisu práce.
Mozaika, z níž se bude skládat budoucí pořádek, je dosud nehotová, avšak pestrá. Tak například přimějeme zločince, aby se práskali navzájem, a když se to povede, za odměnu jich polovinu pustíme (institut korunního svědka). Nápad s agentem provokatérem (podstata: občané budou zainteresováni na tom, aby udávali jiné občany za to, že se chtěli nechat uplatit) narazila na odpor právních hnidopichů, místo toho se jen opatří jakási soft verze, "testy spolehlivosti". Zatím fungují v policii, nyní se mají rozšířit na úředníky, a posléze, jak doufám, na celou společnost. Podstatně zmírněn bude tzv. náhubkový zákon, kvůli němuž bylo mezi novináři tolik křiku. Opět bude možné tisknout záznamy telefonních odposlechů, které uniknou z policie buď náhodou nebo jinak, pokud to publikující bude myslet upřímně (tj. ve veřejném zájmu). Bude se systematicky zveřejňovat, jak hlasovali o tom či onom ministři ve vládě či zastupitelé na krajích a v obcích. Kdo bude hlasovat nezákonně či způsobí škodu, bude citelně potrestán. Spolehlivost činovníků bude mít právo testovat nejen policista, nýbrž, jak navrhuje pan John, také (nebo snad především?) naštvaný občan.
Představa, že se společnost vylepší tím, když se lidé budou navzájem práskat a že zásadní roli v tom budou hrát ti, co jsou s prominutím nejvíc nasraní, může v citlivých duších vzbudit tichou hrůzu. Leč nebojte se, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Po pár týdnech nebo měsících se změní jen to, že o tom, jaké máme v tažení za očistou (renesancí, říká jedna mladistvá intelektuálka z VV, jako vystřižená z Botticelliho obrazu) úspěchy, se bude muset mluvit hodně nahlas, kdežto o tom, že to bylo pro kočku, jen velmi potichu. Čili: žádná převratná novinka, na kterou bychom si museli teprve zvykat.
