Mnohým asi bude jasné i to, že dnešní eventuelní důvěra vládě není až tak velké vítězství, její akceschopnost se o moc nezvětší. Otázka tedy je: co můžeme očekávat od budoucnosti (tj. od budoucnosti na politické scéně).
Jakýsi optimismus by Češi mohli načerpat pohledem na Slovensko. Zemí ještě nedávno cloumaly mohutné demonstrace v souvislosti s kauzou Gorila. Útlocitní intelektuálové se jim nakonec začali vyhýbat, protože to, co tam občas znělo, jim připadalo radikální až extremistické.
Dnes je na Slovensku klid a mír. Pravda, je to klid a mír po prohrané bitvě, ale byla to ve všem všudy prohra? Vláda paní Radičové neprohrála na ulici, ale v parlamentě, žádná změna režimu se nekoná a jak to vypadá, ani nehrozí.
Jenže situace na slovenské politické scéně se od té naší hodně liší. Především, k Robertu Ficovi je možno mít mnoho oprávněných výhrad, zároveň nelze přehlédnout, že je to šikovný politik, má vlastní image a jistou reputaci ve veřejnosti. Srovnávat ho s panem Bohuslavem Sobotkou (nebo snad dokonce s panem Zavadilem) by bylo legrační, lidé ostatně u nás nejsou pro opozici, ale proti vládě.
Za druhé, pan Fico nepotřebuje k vládě žádné komunisty (sám je komunista, dodávám poněkud zlomyslně, samozřejmě jen bývalý, to je ve srovnání s ČR dost velká výhoda). Nepotřebuje už k vládnutí ani extremisty z SNS a populisty z Mečiarovy strany. ČSSD se bez extremistů z KSČM neobejde.
Za třetí, na Slovensku neexistuje tak obludný parlamentní útvar, jako jsou u nás Věci veřejné . Přitom jsou v Poslanecké sněmovně z vůle veřejnosti a vůbec nikdo se z této zkušenosti nepoučil: lidé se chovají ke svému selhání z jara 2010 podobně jako reformní komunisté ke svému někdejšímu stalinismu: myšlenka byla dobrá, její zhmotnění (VV) se nepovedlo. Nevadí, zkusíme to znovu.
Za čtvrté, vláda paní Radičové padla v důstojném parlamentním boji. Premiérka se rozhodla riskovat existenci vlády v zásadní otázce, protože byla přesvědčena, že pokud neobhájí toto, nemá další existence vlády smysl. U nás, obávám se, vláda už možnost padnout v důstojném parlamentním boji promeškala.
Kdybychom z toho česko-slovenského srovnání chtěli vyvodit nějaký závěr, nedopadlo by to pro nás dobře: zdá se, že slovenská veřejnost si přese vše svého mladého státu, který pro ni není tak samozřejmý jako pro nás ten náš, víc váží. Že tam chybí neovladatelná chuť všechno rozflákat bez ohledu na to, co bude dál. Polehčující okolností ovšem je, že slovenští politici svou veřejnost tolik chtě nebo nechtě neponoukají, jako ti naši nás.
