PRAHA I když strávila měsíce uprostřed deštného pralesa, v noci spala pod celtou podpíranou dřevěnou konstrukcí a třikrát prodělala malárii, své výpravy na Papuu-Novou Guineu 26letá studentka Kateřina Tvardíková nelituje. „Chystám se tam na půl roku znovu,“ říká rozhodně. Poprvé se s touto ostrovní zemí v Oceánii setkala v roce 2008 během měsíčního kurzu, který pořádala její domovská Jihočeská univerzita. Z výpravy byla nadšená, a tak si usmyslela, že se tam jednou vrátí. Sen se jí splnil hned za dva roky. V polovině března 2010 vyrazila na roční expedici, během které zažila nejedno dobrodružství.
Cílem jejího pobytu bylo sledování druhové bohatosti ptáků v různých nadmořských výškách podél nejvyšší hory Mount Wilhelmu (4509 m). Druhou polovinu roku věnovala výzkumu predátorů housenek. V týmu měla dvojici Papuánců. Semuela potkala ještě během předchozí návštěvy Papuy, k Bonnymu přišla náhodou. „Potkala jsem ho v lese, kde jsem spadla, a on mi začal pomáhat nosit věci. Tak už jsem si ho nechala jako pomocníka,“ vzpomíná cestovatelka. I díky nim se velmi rychle naučila místní jazyky tok pisin a čimbu.
A jak vypadal jejich běžný den? „Každé den ráno jsme vstávali ve čtyři, rozdělali oheň, udělali kafe a vyrazili do lesa.“ Následovalo sčítání a odchyt ptáků, odebírání vzorků, zapisování výsledků. To vše často za vydatného deště. Na Papui je totiž většinu roku teplo a prší. Je tam jen krátké období sucha. To ale podle Tvardíkové nepřišlo. A tak expedice válčila s bahnem a sesuvy půdy. „Místo abychom cestu urazili za šest hodin, šli jsme to šest dní pěšky, takže to bylo hodně složité i finančně náročné. Museli jsme si platit nosiče,“ říká.
Spolupráci s asistenty si pochvaluje. To se ale rozhodně nedá říci o všech domorodcích. „Někteří jsou moc hodní, pohostinní, a když vidí bělocha, tak by mu snesli modré z nebe. Ale třeba na Mt. Wilhelmu, což je turistická oblast, jsou hodně zkažení,“ líčí studentka. V praxi to znamenalo za jakoukoli pomoc tučně zaplatit.
Problémy nastaly už při samotném pohybu po ostrově. Každý kmen na Papui totiž vlastní nějakou půdu, takže člověk cizinec tam nemá právo procházet. Kdykoli se tedy její tým chystal změnit stanoviště, museli mít povolení od majitele půdy. „Stařešinové se sejdou a diskutují, jestli nás tam pustí. My jim to buď zaplatíme, vyjednáváme, nebo jdeme někam jinam,“ vysvětluje Tvardíková.
Na jedné lokalitě výpravu čekal i velmi nepříjemný zážitek. Do tábořiště, které se nacházelo dny chůze od nejbližší vesnice, vtrhli čtyři ozbrojení muži s mačetami a sekyrami v rukách. Její kolegové v tu dobu pracovali v lese. Domorodci kemp prohledali, dívce svázali ruce a nechali ji jít. Dva dny šla pralesem podél řeky, než se dostala do vsi. „Já jsem při tom ztratila brýle, takže pro mě bylo docela problematické najít cestu. Několikrát jsem spadla do řeky, do vodopádů. Vrátila jsem se pomlácená a obalená pijavicemi,“ vzpomíná. Jeden její asistent dokonce utržil sečnou ránu mačetou, když se s útočníky pustil do křížku. Až později se dověděli, co se stalo. „Ti domorodci si mysleli, že na jejich pozemku těžíme zlato, a když zjistili, že se spletli, tak nám kemp vypálili.“ Expedice tak přišla o cenné výsledky práce i drahé vybavení.
Nakonec ale převažují pozitivní dojmy. Třeba vždycky, když začínali nějaký projekt, vítaly je přátelské kmeny sing-singem, což je tradiční oslava, která se dělá třeba při narození dítěte či svatbě. „To si na hlavu dají peří z kasuára a oblečou se do banánových sukýnek. Pak tančí a zpívají až do rána.“ A na co se po příjezdu těšila? „Až zajdu k bráchovi do kavárny na dobrý kafe. Papuánci ho sice vyrábí, ale vůbec ho neumí pít a připravovat.“
lidovky.cz
Fotogalerii z expedice na Papui najdete na www.lidovky.cz/
