NEW YORK Z dálky vypadá úzké prostranství před poměrně nenápadnou budovou manhattanského federálního soudu jako satelitní městečko. Stovky novinářů se tu tísní a netrpělivě čekají na Bernarda Madoffa.
Tento finančník se stal tváří nenasytné Wall Street – jež zažehla světovou ekonomickou krizi – a veřejným nepřítelem číslo jedna. Tak to alespoň stojí na jednom z transparentů, který nad hlavu drží jedna z jeho „obětí“.
Madoff přivedl k bankrotu tisíce lidí. Ironií osudu je, že do amerických kin právě přichází snímek s názvem Veřejný nepřítel. Johnny Depp tu hraje gangstera Johna Dillingera, jenž mimo jiné „proslul“ vykrádáním bank.
Madoff má dnes daleko horší pověst než legendární kriminálník. Nakradl také mnohem více než Dillinger. Soudce Denny Chin po Madoffovi nyní chce navrácení neuvěřitelných 171 miliard dolarů. Madoff rovněž přišel o své domy v New Yorku, na Floridě či o přepychovou jachtu.
Jeho ženě Ruth, která nebyla obviněna a údajně do skandálu ani nebyla zapletena, soud ponechal „pouhých“ 2,5 milionu dolarů. Ruth, jež si užívala luxusního života, po desítkách let vyměnila soukromou limuzínu za newyorské špinavé metro.
Média během dne nabídla fotografii Ruth, na níž je zachycena v jednom z vagonů metra. Přesto si nemůže naříkat, oběti Madoffova podvodu jsou na tom daleko hůře.
Na adresu soudu v uplynulých týdnech přišly stovky dopisů lidí, kteří investovali do Madoffových firem. Často srdceryvná psaní hovoří o tom, jak finančník obral své klienty o celoživotní investice. Někteří ztratili střechu nad hlavou, zdravotní pojištění či vyhlídky na bezstarostné stáří. „Ten muž je svým způsobem vrah,“ říká mi před budovu soudu žena ve středních letech, jež se představuje jako Meredith. „Spousta lidí dnes nemá peníze na to, aby si zaplatila drahé léčení. Přišli úplně o všechno.“ Meredith o Madoffovi vypráví téměř bez emocí. „Hněv už mě dávno opustil, zůstala jen křeč,“ říká.
Když se dozví rozsudek, který finančníka posílá do vězení na 150 let (Madoff pro sebe žádal dvanáctiletý trest), neraduje se. Zprávu přijme s kamenným výrazem ve tváří. „Je to jen částečná úleva,“ praví, aby dodala: „Vzal nám naději. A ta je většinou to poslední, co člověku zbývá.“
***
„Vzal nám naději. A ta je většinou to poslední, co člověku zbývá.“
O autorovi| (od dopisovatele LN v USA)
