Jana Bobošíková: Listopadová škola novinařiny
"Listopadové události mě zastihly jako externího novinářského eléva v redakci zpravodajství tehdejší Československé televize.
Vzhledem k tomu, že jsem nebyla v KSČ, mi otevřely dveře k účasti na natáčení klíčových momentů pádu tehdejšího režimu, vrhly mě do víru vrcholné politické a ekonomické žurnalistiky. Ze dne na den jsem přestala točit polámané stromky a zvířata v zoo a dostala na starost generální stávku, Občanské fórum, volby a privatizaci. Lepší školu jsem si přát nemohla."
Jiří Dienstbier: Rána obuškem moc nebolela
Působil jsem ve studentské skupině, která si říkala STUHA. Byli v ní zástupci zejména pražských fakult. Naší ambicí bylo založit nezávislý studentský svaz a bojovat za akademické svobody. Jediným naším počinem nakonec bylo zorganizování manifestace 17. listopadu 1989.
Náš původní záměr byl jít z Albertova na Václavské náměstí. Oficiální mládežnický svaz, SSM, se chtěl také podílet na manifestaci, ale podmínkou byla změna trasy - z Albertova na Vyšehrad. V naší organizaci propukl velký střet, zda si zadat s oficiálními mládežníky. V těsném hlasování prošlo, že ano, aby manifestaci bylo možné uspořádat legálně. Radikálnější část chtěla i v den manifestace vyrazit rovnou na Václavské náměstí, já byl pro okliku přes Vyšehrad. Chtěl jsem, aby byla splněna dohoda, když už padla, a na Václavské náměstí dojít stejně. Na Národní třídě jsem dostal obuškem přes záda, ale jako zkušený účastník manifestací jsem měl prošívanou džínovou bundu, takže to moc nebolelo.
ČTĚTE TAKÉ: |
V noci z pátku na sobotu mi kolem jedné v noci volal jeden ze studentů, že se něco musí stát. Chtěl, abychom se u nich na fakultě sešli v sobotu v deset hodin dopoledne. V deset ráno jsme v pěti lidech, s bratry Bendovými, Markem a Martinem, Milošem Rybáčkem ze stavební fakulty a Pavlou Knoblochovou z fakulty chemicko-technologické dorazili na DAMU. Studenti z DAMU byli velmi rozhořčení, emotivně prohlašovali, že si to nemůžeme nechat líbit, že jdeme do stávky. Mně to tehdy přišlo jako velmi radikální, byť všichni cítili nějakou potřebu odpovědi na to, co se stalo. Shodou okolností jsme tam za Stuhu dorazili spíše z větších technických fakult, z molochů se čtyřmi, pěti tisíci studenty. Nebyli jsme si jisti, zda tyto fakulty budou ochotny jít do stávky. Nicméně jsme se tam dohodli na dalším postupu. Chtěli jsme organizovat kroky vedoucí ke stávce. Odpoledne vyhlásila stávku divadla. Pak už to šlo velmi rychle, samospádem.
Vladimír Dlouhý: Z práce do servisu a poté na schůzku
"Ten den jsem byl v práci, v Prognostickém ústavu. Po obědě jsem měl naplánován rozhovor s redaktorem BBC, který však dopoledne zavolal, že se omlouvá, že jde sledovat studentské shromáždění na Albertov.
Odpoledne jsem jel do servisu pro auto, které jsem dal domů, a šel na setkání s čechoamerickým ekonomem Josefem Bradou. O zásahu na Národní třídě jsem se dozvěděl až druhý den. První demonstrace jsem se zúčastnil v neděli 19. 11., kdy jsme si s Václavem Klausem dali schůzku na Národní třídě a přidali se k průvodu herců, kteří šli z Národního divadla do Činoherního klubu."
Jan Fischer: Poblíž valícího se davu
Jako každý pátek i 17. listopadu 1989 jsem v podvečer jel pro svou, tehdy už dost nemocnou, maminku, abych ji odvezl k její sestře, kde trávila víkendy.
Plaveckou ulicí, kde maminka bydlela, se ale začaly valit proudy studentů a dalších účastníků demonstrace na Albertově. Když jsme viděli transparenty, které demonstranti nesli, říkali jsme si, že to už nebude obyčejná studentská demonstrace, že tady už jde o něco vážného. To tušení se během večera postupně naplňovalo. Když se mi maminku nakonec podařilo odvézt, začaly chodit zprávy o brutálním zákroku na Národní třídě. Nikoho z nás by ale tehdy večer nenapadlo, že začíná skutečná revoluce, a že konec totality je už opravdu na dosah.
V dalších dnech jsem stejně jako ostatní byl na demonstraci na Letné, tehdy ještě s kočárkem s naším malým synem. A samozřejmě v práci jsme těmito událostmi žili, nebyl den, aby se neobjevily nové informace, které znamenaly další průlom.
Táňa Fischerová: Na kafi za rohem ve Spálené
"Bylo to docela pikantní, protože já jsem seděla za rohem ve Spálené ulici - bývala tam restaurace U Supů - a loučila jsem se svou českoitalskou přítelkyní, která odlítala do Itálie.
Já jsem samozřejmě věděla, že to shromáždění bude. Ale nepředpokládala jsem, že to takhle skončí. Viděla jsem za sklem restaurace, jak se venku něco děje, jak ty bílý helmy někam jdou, ale pořád jsem nerozuměla tomu, co se vlastně děje. Teprve doma jsem to zjistila, oslovil mě nějaký zmlácený člověk, abych mu šla pomoct, takže jsem začala shánět taxíka. A taxikář ani nechtěl peníze, najednou se něco zlomilo a bylo to vlastně krásný. A druhý den už jsem byla v Realistickém divadle a už to prostě jelo."
Vladimír Franz: Na zkoušce Ptačí hlavy a srdce
"17. listopad 89 jsem strávil na odpolední zkoušce v tehdejším Divadle Jiřího Wolkera, dnes Divadle v Dlouhé. Šlo o inscenaci Ptačí hlava a srdce, pohádku Jiřího Joska režírovanou Josefem Henkem, k níž jsem složil hudbu a naživo účinkoval.
Když jsem se pak večer vracel domů, stavil jsem se ještě, jak bylo mým zvykem, v klubu Realistického divadla. Tam jsem se teprve dozvěděl, k čemu došlo na Národní třídě. No, a už to začalo..."
Tomio Okamura: Ze školy na demonstraci
"U mě je to celkem jednoduché. Když bylo 17. listopadu 1989, tak mně bylo 17 let. Navíc jsem absolvent Střední průmyslové školy chemické v Křemencově ulici, což je jen o dvě ulice dál od Národní třídy. Cestou ze školy i do školy jsem chodil kolem.
Šel jsem i na demonstraci, stejně jako jsem se aktivně účastnil i dalších protestů. Já jsem měl totiž tu výhodu, že jsem cestoval do Japonska, tak jsem demokracii znal, jaké to je říkat bez omezení své názory. Věděl jsem, jak je to skvělý, cestovat všude po světě, bavit se volně o politicích. Změny jsem přijal s velkým nadšením, protože už bych nikdy nechtěl, aby nám někdo zakazoval cestovat nebo říkat určité věci. Proto jsem se právě zmíněnou cestou ze školy účastnil akcí na Národní třídě."
Zuzana Roithová: Psaní prohlášení přes kopíráky
"Můj manžel je výtvarník, takže jsme byli vcelku hodně informovaní o tom, co se děje. Řekla jsem, že pohár přetekl a je třeba studenty podpořit a nevydat je. Poprosila jsem o pomoc některé své kolegy z nemocnice, ale většina lidí odešla, zůstali asi jen tři.
Během pár hodin za mnou přišli zpátky s tím, že když něco napíšu, tak jsou ochotni to podepsat. Pak jsem s jedním laborantem psala přes kopíráky prohlášení. Ráno jsem jedno odnesla na ÚV s tím, že mám u sebe schovaných 850 podpisů. Založili jsme Občanské fórum, za pár dní jsem se setkala se šéfem stávkového výboru a zorganizovali jsme demonstraci v nemocnici. A tam jsem měla svůj první politický projev. Tento den mi změnil život."
Karel Schwarzenberg: V Maďarsku u televize
"17. listopadu 1989 jsem byl v severním Maďarsku. Někdo tam sledoval slovenskou televizi a přišel ke mně s tím, že se v Praze očividně něco děje. Tak jsem se šel podívat, zjistil jsem, že to prasklo, a druhý den ráno jsem okamžitě vyrazil zpátky do Vídně.
Tam jsem byl ovšem odmítnut československým velvyslanectvím, že má cesta je nežádoucí a trvalo ještě několik dní, než jsem konečně dostal vízum. Ihned jsem jel na zasedání Občanského fóra do Prahy a tam jsem dostal za první úkol jet do Vídně pro přístroje jako faxy a další věci, které Občanskému fóru scházely. V červnu 1990 jsem nastoupil jako kancléř prezidenta Václava Havla."
ČTĚTE TAKÉ: |
Přemysl Sobotka: V Liberci bez informací
"Den 17. listopad 1989 připadl na pátek. Co se odehrálo v Praze, jsem netušil, stejně jako většina lidí mimo Prahu.
První informace o událostech na Národní třídě jsem se dozvěděl až v neděli a hned v pondělí jsme se v Liberci začali svolávat a dávat dohromady první skupinky lidí, zárodky pozdějšího Občanského fóra. V prvních dnech byl absolutní nedostatek informací, který působil zmatek a strach, ale vůli lidí po pádu komunistického režimu už nešlo zastavit. A obrovský dík patří studentům a umělcům, kteří poskytli informace a vnesli náboj do dalších týdnů."
Miloš Zeman: Na Národní třídě
"17. listopad 1989 je v naší republice oslavován tím intenzivněji, čím více let od tohoto data uplynulo. Oslav se zúčastňují především lidé, kteří toho dne na Národní třídě nebyli, a o to halasněji mluví o odkazu 17. listopadu. Musím se bohužel poněkud vymknout z této tradice.
Na národní třídě jsem byl, a i když z Albertova a z Vyšehradu nás na Národní třídu šel poměrně vysoký počet, tak v okamžiku, kdy policie a statní bezpečnost začala uzavírat ulice, nás na Národní třídě všehovšudy zbylo asi 2 000 osob. Trochu mi to připomíná situaci, kdy bojovníci Pražského povstání byli i ti, kdo v pražském povstání nikdy nebojovali a dokonce v některých případech byly konfidenty gestapa, poté se opásali rudými páskami revolučních gard a šli rabovat a vraždit německé civilisty."
