magazín Pátek ukazuje, co dnes považujeme za hříšné jednání a k čemu jsme naopak tolerantní. Než ale budeme v čase adventu rozjímat nad svou hříšnou podstatou, podívejme se, jak se názory
na lidskou špatnost vyvíjely
M
agdaléně Pokorné bylo roku 1696 dvaadvacet. Chudá děvečka poznala jen dřinu na statku. Jeden pacholek, jehož jméno neznala – prý ji odbýval smíchem, když se ho na ně ptala –, jí slíbil sňatek. Pokud mu bude po vůli. Poněkud naivní Magdaléna na nabídku kývla. Údajně jen jednou – kvůli výčitkám svědomí z hříchu, jehož se předmanželským sexem dopustila. Magdaléna měla smůlu. Pacholek se někam vytratil a děvečka za devět měsíců porodila ve stodole holčičku. Nikdo si jejího těhotenství nevšiml, prý i proto, že „vždycky znamení na košilích svého ženského běhu každý měsíc mívala“, jak svědčila u soudu matka hospodáře, na jehož statku došlo k porodu.
Magdaléna Pokorná zazmatkovala, novorozence uškrtila a přikryla slámou. Stihla ještě dojít ze stodoly do statku, kde omdlela. Za pět let od svého jediného sexu v životě ji sťali, tělo zahrabali a probodli kůlem. A to měla ještě štěstí. Podle zákona měla být totiž Magdaléna Pokorná probodnuta kůlem zaživa. Na vývoji trestu za „zahubení neřádně nabytého plodu“ je dobře vidět proměna pojetí hříchu. Magdaléna za svou vinu v roce 1701 zaplatila životem, kdyby žila o století později, pravděpodobně by ji čekal pouze pětiletý žalář (trest smrti za infanticidium byl v zemích Habsburské monarchie zrušen roku 1787). Kdyby se navíc Magdaléně podařilo potratit do sedmého měsíce těhotenství, pomocí bylin, pouštění žilou nebo těžké práce, nestalo by se jí podle litery zákona nic.
Hříchem, jehož se Magdaléna dopustila, bylo v první řadě smilstvo. A také to, že své holčičce odepřela křest a připravila jí život v pekle. Z Magdalény se dle středověkého a raně novověkého vnímání stala povětrná ženština ovládaná ďáblem. V 18. století však už vražedkyně novorozence začala být chápána jako oběť neblahých sociálních okolností. Ještě později se na ni nahlíželo jako na psychicky nemocnou po prožitém porodu. Stejně tak se přestalo trestat smilstvo a nemanželské děti byly zrovnoprávněny s manželskými. Což vedlo k bohulibému výsledku: vražd miminek zásadně ubylo.
Ani dnes většina české společnosti nepokládá potrat za hřích – v seznamu hříchů, jak jej sestavila agentura Median, figuruje jako lehčí hřích než třeba závist či lakota. Na rozdíl od Polska, Itálie či Spojených států, kde je situace někdy podobná sedmnáctému století. Mimochodem, vztah středověkých lidí k dětem nebyl nijak vřelý. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že zvyk spávat s novorozenci v jedné posteli sloužil k regulaci počtu potomků – rodiče některé zkrátka zalehli (dětské smrti se týkalo i přísloví „malé dítě – malá bolest“).
Dnes je naopak miminko uctívaným a hýčkaným členem rodiny: podle výzkumu agentury Median Češi považují například „fyzické trestání dětí“ za těžší hřích než pýchu nebo pití alkoholu. Středověký člověk by se podivil. Svatý Augustin, jenž položil základy křesťanské morálky, přece o dětech tvrdil, že jsou nádoby hříchů plné zlých instinktů. „Nevinná je slabost dětských údů, nikoliv duše dětí. Sám jsem již u nemluvněte pozoroval žárlivost. Ještě neumělo mluvit a již celé bledé upíralo hořký pohled na svého pokrevního bratra,“ píše svatý Augustin.
Jediné, o co v případě dítěte šlo, byl křest. Pokud novorozenec zemřel, aniž byl pokřtěn, tedy zbaven dědičného hříchu, nesměl být pohřben na hřbitově a do jeho tělíčka se vrazil kůl, aby se z něj nestal zlý skřítek. Středověcí myslitelé se otázkou křtu dítěte zabývali do sebemenších detailů – pokud se zdálo, že žena při porodu zemře, přivolaný kněz mohl pokřtít například jen část těla, jež už byla vidět. Když vše dopadlo dobře, křest se zopakoval, když ne, nebyl to velký problém – hlavně že mělo mrtvé dítě zajištěn vstup do ráje.
Ne vždy se ale podařilo miminko pokřtít. Přes varování teologů vyšly některé mnišské řády, hlavně v Německu, vstříc zoufalým rodičům a zřídily svatyně pro křest mrtvých dětí. Rodiče s mrtvolkou zašli do svatyně a nechali za poplatek sloužit mše, dokud se nestal zázrak a dítě „neožilo“ (většinou mnich strčil do oltáře). Takto oživlé dítě pak bylo pokřtěno a pohřbeno v posvěcené půdě.
Zdolat své tělo
Z takových pro ateistu nepochopitelných cavyků se dá poněkud kacířsky vyvodit, že na počátku nebylo tak úplně slovo, ale dědičný hřích. Učení o vyhnání z ráje a pozemském životě jako odplatě za nepěkný skutek Adama s Evou vedlo, zjednodušeně řečeno, k odmítání jak vezdejšího světa, tak lidského těla. „Člověk nemusí zdolávat nic obtížnějšího než vlastní tělo, svou vůli: neboť pro svou přirozenost je náchylné ke všemu zlému,“ píše francouzský protestant a humanista Jacques Lef`evre d’Etaples. Svatá Kateřina Janovská (zemřela 1510), vdova, která zasvětila život péči o chudé, svou hříšnou podstatou opovrhovala natolik, že odmítala vyslovit své jméno. A do třetice francouzský teolog z 12. století Hugo de Saint-Victor: „Člověk není nic než odporné sperma, vak plný výměšků a potrava červů. Nač jsi pyšný, člověče? Pohleď, v lůně jsi byl pouhým semenem a sraženou krví.“ A jinde smysl života lakonicky popsal: „Hříšníci zrodili v hříchu hříšníka a živili jej hříchem.“
Nešlo o ojedinělé excesy exaltovaných osob. Jak píše Jean Delumeau v publikaci Hřích a strach, dramatizace hříchu sloužila k posílení autority církve. Zpovědník se stal nenahraditelným. Přísná pravidla se týkala i těch nejintimnějších oblastí lidského soužití. Veškeré negativní události – třeba morové rány či válečné konflikty – byly interpretovány jako Boží odplata za hříchy lidstva a díky atmosféře strachu držela církev a panovník ovečky v poslušnosti.
Onanista do pekla
Hříchem, kterému se středověcí teologové či zpovědníci věnovali obzvlášť náruživě, bylo smilstvo, respektive cokoliv, co by se dalo pokládat za sexuální potěšení. Svatý Augustin tvrdil, že Adam s Evou, ještě než pojedli zakázané ovoce, při souložení nic nepociťovali, sex byl pro ně stejný jako podání ruky. Tohoto ideálního stavu sice už nelze dosáhnout, sex by měl přesto sloužit jen k rozmnožování. Martin Luther sice uznává potřebu sexu, ale řadí ji na stejnou úroveň jako „jídlo, pití, plivání nebo stolici“. Podle Tomáše Akvinského vztah muže a ženy škodí intelektu: „Silný prožitek rozkoše zatemní rozum.“
V dnešní době znějí podobné názory bizarně. Češi, známí svou tolerantností, nezklamali ani ve výzkumu agentury Median: sledovat pornografii či mít sex s osobou mladší 17 let je považováno za menší hřích než lakota. Ani sex s osobou stejného pohlaví není dnes vnímán negativně (dříve za něj padal trest smrti).
Naopak za vážný hřích je i dnes stejně jako ve středověku považována manželská nevěra. Sex mimo manželství byl přísně zakázán, jak ukazuje úvodní příběh děvečky Magdalény Pokorné. S nedůvěrou bylo ale nahlíženo i na manželství jako takové – je zvrhlé už svou podstatou, protože člověka odvádí od Boha. Zpovědní příručky vyjmenovávají až 153 druhů provinění, kterých se lze v rámci sexuality dopustit. A nejde jen o cizoložství, jež byla mimochodem pokládána za menší přečin než samohana (onanie) a nedovolené sexuální polohy. Ty byly zakázány vlastně úplně všechny kromě misionářské. Zvláště zvrhlé bylo přitom obcovat „po způsobu zvířat“, tedy zezadu. Existovaly pouze tři horší hříchy než samohana, považovaná za těžší hřích než únos a znásilnění panny, vdané ženy či jeptišky, a to nepřirozené pohlavní styky, sodomie (styk homosexuálů nebo anální sex) a týrání.
Teoreticky byly tresty za sexuální prohřešky těžké – například za obyčejné smilnění následoval čtyřletý půst, míněno samozřejmě i sexuální. Za sodomii byl věřící upálen; za cizoložství padaly v Čechách tresty smrti ještě v 18. století. Zatímco v takové Francii byla žena-nevěrnice potrestána dvěma roky klášterní klauzury (a pokud ji muž nechtěl zpět, musela v klášteře zůstat navždy), v zemích Habsburské monarchie a německého císařství byl smrtí potrestán nevěrný muž stejně jako nevěrná žena.
Kdyby měl člověk navíc dodržovat veškeré zákazy ohledně samotného sexuálního života (dny půstu, předvečer svátků), souložil by pouze šest měsíců v roce. Když se k tomu připočtou těhotenství a menstruace (středověk věřil, že během měsíčků lze počít a pak se narodí zrůda), je s podivem, že lidstvo nevyhynulo. A nevyhynulo pouze proto, že lidé asi všechna nařízení nedodržovali: zpovědníci si často stěžují, že věřící se do zpovědnic nehrnou a že se stydí o svých sexuálních deliktech mluvit.
Nenech ženu ležet
Svým výčtem sedmi hlavních hříchů se proslavil už církevní otec Řehoř Veliký, podrobně je pak popsal slavný teolog Tomáš Akvinský. Kromě chlípnosti (smilstva) do svého seznamu zařadil světskou slávu (pýcha), závist, hněv, lakomství, smutek (lenost), obžerství. Pozdější kalendář pro pastýře vypočítává na 783 možností, jak se dopustit jednoho z hlavních hříchů.
Středověké prohřešky dnes už tak dramaticky nevnímáme: pití alkoholu a kouření (spadají de facto do obžerství) se umístily na nejnižších příčkách žebříčku hříchů agentury Median, podobně jako lenost, lakota, pýcha, závist či hněv.
Středověcí teologové vnímali jako veskrze hříšnou záležitost také lichvu, půjčování peněz. Jenže na rozdíl od způsobů souložení bylo velmi náročné vyznat se v obchodních vztazích mezi bankovními domy, jež, navzdory hřímání z kazatelnic, vzkvétaly například v italských městských státech.
Zpovědním příručkám dále dominovala chamtivost a pýcha. Pranýřována byla také poživačnost, kam spadalo opilství („hrob lidského rozumu“) či lenost. Za línou byla od přírody považována žena, proto duchovní pastýři nabádali muže, ať jí nedovolí ležení v posteli či dlouhé vyspávání.
Svatý Tomáš zmiňuje ve svém výčtu smutek neboli melancholii, vlastnost, kterou bychom dnes za hřích asi považovali jen stěží. Melancholie byla někdy charakterizována jako nemoc způsobená černou žlučí či nebezpečnou onanií. Melancholičtí lidé byli navíc pokládáni za vlažné ve víře. Martin Luther píše: „Veškerý smutek, epidemie a melancholie pocházejí od satana.“ Za důsledek melancholie se považovalo i čarodějnictví: „Nepřátelský, mazaný, lstivý a úkladný ďábel rád pokouší osoby ženského pohlaví, jež nevynikají rozumem, jsou vlažné ve víře, netrpělivé, zádumčivé a prostoduché, a proto nemohou ovládat své city,“ píše se v Kladivu na čarodějnice. Melancholie je i příčinou toho, že hříšník zapírá. Proto musí být podle Kladiva podroben mučení: „Když se při mučení vyzpovídají z hříchů, pokoušejí se o samovraždu a věší se; to nás naučila zkušenost.“
Autor Kladiva zmiňuje jeden z nejhorších hříchů té doby – sebevraždu. Nutno dodat, že středověký člověk na sebe vztáhl ruku jen málokdy. Tělo sebevraha se například ve Flandrech nesmělo vynést z příbytku dveřmi, ale vyhodit z okna. Mrtvola byla většinou vláčena cestou necestou, spálena na rozcestí a popel rozprášen. Sebevrah nesměl ležet na hřbitově a jeho majetek byl zkonfiskován. A sebevražda má stigma dodnes: podle našeho výzkumu je vnímána jako jeden z nejtěžších hříchů, na stejné úrovni jako „používat násilí na partnerovi“. A to přesto, že už v polovině 19. století byla sebevražda uznána za důsledek duševní nemoci.
Konec krutosti
S nástupem osvícenství v 18. století se proměňuje pojetí viny, zločinu a trestu. Je zakázáno mučení i veřejné popravy (tou poslední v českých zemích byla poprava K. H. Franka v roce 1946), na něž se ve středověku vodily i děti. Když například v roce 1603 jeden čtrnáctiletý a jeden patnáctiletý darebák zabili otce a strýce, kat jim do ran po bičování zabodával horké železo, pak jim usekl obě ruce a teprve poté je sťal. Dochází ke „dekriminalizaci“ nejen sebevraždy, ale i smilstva a lichvy. A také sexuálních styků s nekřesťany, jako byli židé či mohamedáni.
S modernizací společnosti ovšem přicházejí nové prohřešky, které jsou podle výzkumu Medianu vnímány mnohem přísněji a odsuzovány častěji než „tradiční“ středověké hříchy: za nejhorší zločin považují Češi distribuci drog, genetické pokusy na lidech a užívání tvrdých drog, jako je kokain. Vysoko se umístilo i znečišťování životního prostředí. Děvečka Magdaléna Pokorná by dnes své dítě nezabila, protože by k početí pravděpodobně díky antikoncepci vůbec nedošlo. Asi by mohla mít, kdyby chtěla, pravidelný sex, a pokud by chtěla dítě, pořídila by si ho klidně i bez manžela. Jen ta sebevražda by jí asi hrozila mnohem více.
Nové hříchy Začátkem března letošního roku vyšel v listu L’Osservatore Romano rozhovor s biskupem Gianfrancem Girottim, regentem Apoštolské penitenciatury (stará se o otázky milosrdenství a odpouštění hříchů). Biskup mluvil mimo jiné o tom, že moderní doba přináší nové sociální hříchy. Média informaci převzala a zkreslila do té míry, že se začalo hovořit o „nových smrtelných hříších“, jež mají doplnit sedm původních. Katolická církev informace dementovala, nicméně je nepochybné, že Gianfranco Girotti nemluvil do větru. * Znečišťování životního prostředí * Genetické modifikace * Pokusy na lidech * Sociální nespravedlnost * Ožebračování lidí * Shromažďování nemravného bohatství * Distribuce drog Sedm hlavních hříchů Tyto hříchy vypočítává katolická tradice už od dob papeže Řehoře I. Velikého, věnuje se jim například teolog a dominikán Tomáš Akvinský ve své Sumě teologické. Jejich charakteristika „hlavní“ neznamená, že by byly nejdůležitější a nejhorší ze všech, nýbrž že pocházejí „od hlavy“; jde o emoce, které vedou k dalším hříšným činům.
Pýcha Lakomství Závist Hněv Smilstvo Nestřídmost (obžerství) Lenost Šňupat je horší než bít partnera Agentura Median provedla pro Pátek výzkum o tom, co vnímáme jako hříšné jednání. Oslovila 515 respondentů ve věku mezi 15–69 lety. Vyšlo najevo, že ženy jsou přísnější než muži a starší lidé jsou méně tolerantní k chování spjatému se sexualitou (pornografie, sex s osobou pod 17 let) a ke kouření marihuany. Celkem překvapivé je přísné odsouzení konzumace tvrdých drog, které lidé považují za horší než například násilí vůči svému partnerovi. K omamným látkám mají přitom Češi dvojí přístup. Pití alkoholu a kouření, tedy konzumace dvou nejrozšířenějších drog, které mají na svědomí také zdaleka nejvíc zmařených životů, jsou chápány jako lehký hřích. Seznam hříchů podle Čechů a Češek: řazeny jsou od nejlehčích po nejtěžší. Pokud jsou hříchy v jednom řádku, jsou hodnoceny jako stejně závažné. Seznam vznikl na základě odpovědí na škále, kde číslo 1 značilo „přijatelné jednání“ a číslo 3 „hřích“. Čili čím vyšší číslo, tím hříšnější jednání. * Pít alkohol, kouřit 1,3 * Být líný, sledovat pornografii, být pyšný, nadměrně hromadit bohatství 1,4 * Provádět potraty, mít sex s osobou mladší 17 let, být lakomý 1,6 * Mít sex s osobou stejného pohlaví, být závistivý, být nenasytný 1,7 * Fyzicky trestat své děti, neovládat hněv 1,8 * Kouřit marihuanu, geneticky modifikovat potraviny 1,9 * Jezdit po silnici vysokou rychlostí, provádět eutanazii, lhát svým blízkým 2,0 * Být nevěrný, znečišťovat životní prostředí 2,1 * Použít násilí vůči partnerovi, spáchat vlastizradu 2,3 * Ožebračovat lidi, spáchat sebevraždu 2,4 * Mít sex s osobou mladší 15 let, užívat kokain a jiné tvrdé drogy 2,5 * Provádět genetické pokusy na lidech, distribuovat a nabízet drogy 2,6
