Lidé, kteří druhdy zakládali klipovou televizi Óčko pro teenagery, dnes sázejí na hudební nostalgii. To je hlavní zpráva, kterou lze odečíst ze spuštění kanálu Retro Music Television. Podnikatelsky je to moudré. Nabízet hudebníky, kteří jsou slavní už desetiletí a kterým koneckonců ta léta financoval reklamu někdy jiný než my, to bylo vždycky snazší než pachtit se s novými jmény. Ne že by hudba ze šedesátých až devadesátých let vytlačila zájem o současné dění: spíš je dnes přítomné obojí, což samo o sobě může být obohacující, a je hodně na médiích a veřejných hybatelích, jak s touhle situací naloží.
Jistě - většina z těch, kdo jezdí na koncerty Slade a Sweet do Čkyně u Vimperka, o tom nenapíše esej, ale prostě si s gustem užívá, co bolševik nedovolil. Platí všechno to, co se často uvádí: „tu svou“ hudbu méně hodnotíme a víc prožíváme. Dokud retro zůstává výletem do minulosti, je to OK. Když ho někdo postaví do role současné hudby, třeba když ho pouští mezi aktuální zprávy na Radiožurnálu, je to zmatení hodnot ve veřejném prostoru. Retrotelevizi, jež ukazuje minulost 24 hodin denně, můžeme jen přát, aby se našli dříči, kteří se paralelně s nimi budou dobře starat o novou hudbu. Jak jinak bychom si rok 2010 mohli za čas vrátit jako trochu nostalgické, trochu směšné retro?
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
