Interpretům pochopitelně není vidět do tváře, takže ve většině sálu může divák pozorovat jen trochu střeleně poskakujcí postavičky a odhadovat, který z pánů podobně vyhlížejících i podobně oblečených je Bill, Sam či Harry a která z dam je vlastně Donna, ta matka, jež si před jedenadvaceti lety začala s každým z nich.
Písničky, které každý zná, ovšem znějí v rychlém sledu, kvalitní interpretaci a s doprovodem živé kapely. Škoda, že k nim autoři muzikálu, jenž po světě (s evidentním úspěchem) putuje už osm let, nepřimysleli zajímavější dějový rámec nebo alespoň nápaditější choreografii. Tanečky jsou to velmi jednoduché, pohyby i kroky se jednotvárně opakují a „roztančenost“ připomíná - zřejmě záměrně - diskotéku, na kterou bychom už nešli.
