Češi i Slováci si povahové rozdíly uvědomovali všechna ta léta velice dobře. A nešlo jen o to, kdo pije jaký alkohol či kdo má melodičtější písničky (i když o tom, že Slováci jsou muzikálnější, není pochyb).
Federální manželství, v němž oba národy žily, totiž s sebou neslo všechny nedokonalosti soužití muže a ženy. Nechceme přirovnávat Čechy k muži a Slováky k ženě či naopak. Jen naznačit, že i ve vztahu muže a ženy má jeden vždy pocit, že miluje víc, dává víc a dostává méně. Komunistický režim se snažil dlouho „vyrovnávat“ handicap slabšího ve dvojici rádoby rovnostářskou symbolikou. Vždyť i sportovní přenosy komentovali Čech a Slovák přesně napůl a v hokeji, který nemá poločas, se střídali přesně uprostřed druhé třetiny. Ale na rozdíl od Čechů, kteří si z pozice silnějšího nepřipouštěli žádné pocity diskriminace, Slovákům vadilo, že pod symboly se skrývají skutečné problémy nerovnoprávnosti.
Šance Čechů na přijetí na vysokou školu a počet administrativních profesí oproti dělnickým zmiňovali nejčastěji.
Zázrak pod Tatrami
Po letech klopýtavého vývoje od rozdělení Československa ale dnes Slováci dospěli do stadia emancipace. Zhroucení mýtu, že všechno v Praze je lepší, postupně nahradila sebedůvěra. A cesta ke kvalitnímu životu „západního typu“ už nevede jen přes pražský odrazový můstek. A tak už nejen slovenští studenti, ale i fotbalisti vynechávají Prahu a vyrážejí rovnou ven.
Navíc ekonomika pod Tatrami až do světové krize rostla rychleji než u nás. Slovensko není ani náhodou odlehlým regionem Evropy typu Bulharska nebo Rumunska. Slovensko spoléhá na schopnosti svých ekonomických „kouzelníků“, kteří starému kontinentu předvedli nejlepší ekonomickou reformu posledních let. Západ země se stal ohniskem zahraničních investic v celé střední Evropě a Slováci díky novým strojům i změnám v organizaci práce předběhli Čechy v produktivitě práce. Podobně jako v Česku dosahuje jejich letošní rozpočtový schodek šesti procent HDP, za půjčky však platí o procento nižší úroky než Češi.
A Slováci zasahují i do dění v Česku víc, než si někteří lidé myslí. Na očích veřejnosti jsou samozřejmě ministři úřednické vlády Jana Fischera. Například šéf ministerstva dopravy Gustáv Slamečka nebo nástupce Štefana Füleho ve funkci ministra pro evropské záležitosti Juraj Chmiel. Ten se sice narodil v Budapešti, ale dětství strávil na Slovensku, v Bratislavě. To je ale jen pomyslná špička ledovce.
V čem si tedy myslíme, že se máme co od našich východních sousedů učit? Jsou mobilnější, ambicióznější, hrdí, mají smysl pro rodinu a jsou odvážní při velkých politických rozhodnutích.
Mobilita
Mladá generace Slováků si uvědomila již dávno, že štěstí ji nečeká ani na slovenských univerzitách, ani v podnikání v rodném městě. Ihned po rozdělení Československa v roce 1993 se tisíce Slováků rozhodly žít v Česku. Bylo to pochopitelné. Mladí Slováci si tehdy velmi rychle uvědomili, že vydělávat peníze na Slovensku je mnohem těžší, a proto zaměřili svou pozornost na Česko. Dnes žije v Česku skoro půl milionu Slováků – ať už s českým, nebo slovenským pasem. A Čechů na Slovensku? Těch je s bídou padesát tisíc. Odstředivá síla tak zřejmě působí jen směrem na západ.
Před několika lety se ale migrace mladých Slováků výrazně změnila. Přestali v takovém množství jezdit k nám a zaměřili se na jiné země. A Praha, která byla do té doby jejich cílovým místem, se stala jen jakousi přestupní stanicí dále na západ. Dnes není problém slyšet čistou slovenštinu na pařížských, londýnských nebo newyorských univerzitách a v barech.
V dřevem obložené kavárně blízko Staroměstského náměstí v Praze si o Slovácích povídám se sociologem Fedorem Gálem. Ten tvrdí, že mobilita Slováků se přímo odráží v historii. „Začalo to už mezi první a druhou světovou válkou. Tehdy byl v každé rodině jeden Američan. Na Slovensku nechal celou rodinu a odjel pracovat za moře. Dřel tam několik let jako kůň, domů posílal peníze a pak se vrátil,“ popisuje Gál. A v té samé době putovaly zástupy migrantů z východního Slovenska do Prahy, aby se v hlavním městě stali bankovními úředníky a významnými podnikateli. Slováci tehdy migrovali především kvůli bídě. „A dnešní migrace Slováků do západních zemí velmi připomíná tu ze třicátých let,“ soudí Gál. Slovensko je v hmotném standardu stále zhruba o 20 % za Českem a mladí Slováci si to velmi dobře uvědomují. Přesto Slovákům už Česko nestačí. „Nyní jsem byl na London School of Economics. Promítal jsem tam jeden ze svých filmů o revoluci. Posluchárna byla úplně narvaná, a když začala diskuze, ukázalo se, že je plná slovenských studentů. Chápete to? Mladí Slováci na takovéto prestižní škole? Pro mě to byl zázrak. Skvělá angličtina, vzdělání a sebevědomí,“ vypráví Gál.
Ochotnější stěhování za kariérou i touhu Slováků po lepším životě a vzdělání dokládá i příběh módní tvůrkyně Lucie Jamrichové. „Studovala jsem na střední škole na Slovensku dva roky a další dva jsem školu dodělávala v Česku. Většina mých kamarádek ze střední školy na Slovensku odjela pryč. Dnes žijí po celém světě, ani nevím kde. Rozhodně ale nezůstaly na Slovensku. Zato všechny spolužačky z české střední školy zůstaly doma. Pracují tady a ne tolik z nich napadne z Česka odjet. Možná tady mají celkem snadný a jednoduchý život,“ popisuje své zkušenosti s Čechy Lucia.
Ambice
To, že Slovákům už Praha a Česko nestačí, je vidět i na slovenských fotbalistech. Ti dříve jezdili ponejvíce do Česka – kopat za Spartu, Slavii nebo jiné kluby – a jen málokdo se dostal do prestižnějších evropských klubů. Nyní se ale situace pomalu mění. Slováci porazili český národní tým a oproti očekávání se poprvé ve své historii dostali na mistrovství světa. Bývalý skvělý českosloveninzerce ský reprezentant Jozef Adamec to přisuzuje tomu, že slovenští fotbalisté hrají po celé Evropě. „Vždycky se něco vyvíjí a i fotbal se vyvíjí. Myslím, že Slovensko šlo hodně dopředu. My jsme nikdy neměli tak kvalitní mužstvo, jako momentálně máme. My jsme se neprobojovali proto, že jsme neuměli dát do kupy takový kompaktní kolektiv, jaký máme dnes. A je to především tím, že vyrostli ti chlapci, kteří hrají ve velmi kvalitních klubech v Evropě,“ řekl před nedávnem Radiožurnálu Jozef Adamec.
I bývalý český reprezentační hráč Pavel Nedvěd míní, že současní slovenští fotbalisté jsou ambicióznější než za jeho časů. Například hvězda slovenského národního mužstva Marek Hamšík. „Ve svých letech je Marek daleko lepší, než jsem býval já. Je mu dvaadvacet, a zatímco já jsem v těch letech hrával snad ještě za béčko Sparty, on střílí góly v italské lize. Má všechny předpoklady, aby se stal velkou hvězdou,“ řekl Nedvěd MF Dnes. A přesně Hamšík je představitelem emancipovaných Slováků. Začínal v malém týmu Jupie Podlavice, ale už v 16 letech začal hrát za největší slovenský tým Slovan Bratislava. Ze Slovenska odešel rovnou do zahraničí. Nyní hraje za SSC Neapol, jenž za něj v roce 2007 zaplatil pět a půl milionu eur. Po Hamšíkovi teď touží trenér slavného anglického klubu Manchester United.
Podle předsedkyně Slovensko-českého klubu Nadi Vokušové jsou Slováci obecně mnohem ambicióznější než Češi. Vokušová je o tom přesvědčena ze dvou důvodů. „Zaprvé to je kvůli době, která je tak trochu dohnala. Musíte si uvědomit, že na Slovensku nebyly takové možnosti studia, přestože tam po revoluci vzniklo mnoho nových škol. Jejich kvalita ale byla velmi pochybná a mladí Slováci si to uvědomovali. Protože se chtěli uplatnit ve velkých nadnárodnách firmách, začali se poohlížet po prestižních univerzitách na celém světě. A velmi se jim daří,“ tvrdí Vokušová.
To, že Slováci jsou mnohem úspěšnější a ambicióznější ve studiu na zahraničních univerzitách než Češi, potvrzuje i student šestého ročníku medicíny Univerzity Karlovy Peter Tokár. Když dnes čtyřiadvacetiletý muž, který pochází ze středoslovenské vesničky Polomka, začal studovat v Praze, bylo v jeho okruhu i několik Čechů. Nyní, v posledním ročníku, už s Peterem nestuduje ani jeden. Všichni to totiž vzdali. Tokár si to vysvětluje tím, že Češi jsou mnohem pohodlnější a také trochu líní. „Když jsem nastoupil na medicínu, tak se mnou začalo studovat hodně Pražáků. Všichni skončili už ve druhém ročníku nebo ještě dříve. Bylo to kvůli tomu, že člověk, který něco investuje a musí se starat sám o sebe, to jen tak nevzdá. Má prostě větší snahu vytrvat ve studiu, které je velmi náročné. Pro Pražáka, který nastoupil na vysokou školu, se nic nezmění. Bydlí doma, je o něj postaráno, má stále stejné kamarády a vlastně nic do svého studia neinvestuje. Oni medicínu brali tak, že když je vyhodí, prostě zkusí něco jiného,“ popisuje Tokár. Slováci podle něj svým ambicím obětují mnohem více než Češi a nepodřídí se tomu, že budou doma za menší peníze. „Já jsem na Karlovu univerzitu chtěl jít. Byl to můj sen a za ním jsem si šel. S titulem z této univerzity se mnohem snáze dá dostat do zahraničí. Je to prostě škola s velmi zvučným jménem a historií. Doufám, že mě titul z Karlovy univerzity pomůže v kariéře,“ tvrdí Peter Tokár. „Člověk sice musí žít mnohem skromněji, ale měl jsem určitou podporu od rodičů a ve třetím ročníku jsem odjel do New Yorku vydělat si nějaké peníze. Pracoval jsem v golfovém klubu na Long Islandu a do Prahy si nakonec přivezl velmi slušné peníze.“ To, že Slováci jsou svým způsobem ambicióznější než Češi, si myslí i český ministr dopravy Gustáv Slamečka. „Jestli jsou Slováci víc ambiciózní než jiné národy, bych si netroufal hodnotit. Většinou ale platí, že menší národy, které nemají tolik možností seberealizace doma, si je hledají jinde. Je ale pravda, že na Slovensku existuje určitá část velmi ambiciózních lidí, kteří se chtějí uplatnit ve světě, a já patřím mezi ně,“ říká čistou slovenštinou ministr Slamečka.
Hrdost
Dostáváme se k těžce uchopitelné, ale nepochybně existující slovenské vlastnosti. „Slováci jsou hrdější než Češi. Slovák nikdy neřekne o Slovensku, že je to malá země, která nic nezmůže. Slovensko nemá svou historii, a proto se upíná k mýtům. Svůj stát mají Slováci jen chvíli, a tak se jim nesmíte divit, že to s hrdostí trochu přehánějí. Slováky vždy někdo utlačoval, nejdříve RakouskoUhersko a pak Česko...“
Všechny tyto názory jsem slyšel během několika dnů, kdy jsem se scházel s rodilými Slováky a sbíral materiál pro tento text. Jestli jsou Slováci opravdu hrdější než Češi, jsem nezjistil. Co jsem ale zjistil, je fakt, že Slováci dávají hrdost a patriotismus mnohem více najevo než Češi. A samozřejmě svou zemi milují a nedají na ni dopustit. Na druhou stranu vnímají i rozporuplnou minulost a neváhají ji kritizovat.
Naďa Vokušová odsuzuje především nynější politický populismus a s ním ruku v ruce jdoucí nebezpečný nacionalismus. „Slováci se ve své krátké historii snaží najít cokoliv, na co by bylo možné být hrdý. A skutečně každému, kdo něčím na Slovensku prošel a je jen trochu významný, se hned staví velký pomník,“ tvrdí Vokušová. „Některé činy a manýry slovenských populistických politiků jsou opravdu naprosto mimo mísu. Například když tvrdí, že Slováci jsou vlastně staří Slované,“ říká Vokušová.
Pitomci jsou všude
Sociolog Gál se pomníkům a sochám, které mají zvyšovat hrdost Slováků na vlastní národ, spíše posmívá. „Je to hrozně proměnlivé v čase. Různě se staví a pak sundávají. Když jsem přišel do Žiliny, tak mě na krásném náměstí do očí praštil neuvěřitelný monument Andreje Hlinky. Ten tam postavil Ján Slota, když byl primátorem. Ale abych já byl hrdý na to, že pocházím ze země, která má v nedávné vlastní historii klerofašistický režim? A abych byl hrdý na to, že totalitní strana, která v průběhu druhé světové války deportovala Židy, se jmenovala Hlinkova strana? Abych byl hrdý na to, že měli faráře a kněze Josefa Tisa, který stál za rasovými zákony a holokaustem? Na symboly, mýty a rituály, které mají vytvářet národní hrdost? Nejsem hrdý na slovenskou státnost, protože vím, čím je zaplacena. Nejsem hrdý na slovenské dějiny, protože jsou řídké,“ tvrdí Gál. „Jinak je Slovensko nesporně půvabná země. Ale samozřejmě tam žije přibližně stejné procento slušných lidí, kteří mají svou zemi rádi, jako jinde. Stejně tak ale na Slovensku žije hodně pitomců a lidí neslušných. A okázalý a vypjatý nacionalismus zařazuji spíše do té druhé kategorie,“ dodává.
Národní hrdost Slováků je všeobecně nejkřiklavější ve sportu. „Slováci se totiž neustále porovnávají s Českem. A když nad Českem vyhrají třeba v hokeji nebo fotbale, nastává euforie. Češi to tolik neprožívají. Spíše nad tím mávnou rukou. Pro Čechy není výhra nad Slovenskem prostě nic velkého. Češi vždy brali Slovensko za mladšího brášku – a nad tím se přece vždy vyhrává,“ myslí si Vokušová. Podle ministra Slamečky Slováci svou hrdost mnohem více prožívají než Češi. „Mají prostě jiné projevy radosti. Jsou více emotivní a z toho asi pochází pocit, že jsou Slováci hrdější národ. Slovenská hrdost také plyne z toho, že se museli neustále mobilizovat, aby se vůbec udrželi. Osobně si myslím, že to je zázrak. Teď jde ale o to, že ten stát může nejen existovat, ale musí i obstát. Neustále se to vyvíjí, ale já osobně nechodím skákat někam přes,vatru‘,“ směje se Slamečka.
Rodina
Češi by se měli od Slováků naučit ještě jednu věc. Větší úctu ke starým lidem. V Česku je běžné, že se děti o své staré rodiče nijak nestarají. U nás totiž existuje celkem propracovaný systém hospiců, domovů důchodců a jiných zařízení pro seniory. A je naprosto normální, že česká rodina dá své dědy a babičky do podobné instituce na dožití. Na Slovensku nic takového možné není. Nejenže Slováci nemají tak dobrý systém, ale je pro ně naprosto nepředstavitelné, že by své rodiče někam „odložili“. Pro Slováka je taková představa traumatizující. Soudržnost rodiny je na Slovensku obrovská. Rodiče podporují své děti finančně, když odejdou studovat do zahraničí, a potomci se pak odvděčí tím, že se o své rodiče postarají „na stará kolena“.
Větší rodinná soudržnost než v Česku se projevuje i o svátcích. Například Bratislava se během svátečních dnů naprosto vylidní, protože všichni odjedou tam, odkud pocházejí. Je nepřijatelné, aby někdo z rodiny chyběl třeba u štědrovečerního stolu. „Všichni jsou pohromadě. Vánoce si žádný Slovák nedokáže představit tak, že by si sedl sám nebo jen se svými dětmi. Naopak se sejde celá rodina, všechny tety, babičky, dědečkové, a slaví se dohromady. Je to hluboce zakořeněná tradice. Na Slovensku se přece jen více žilo na vesnici než ve městě,“ tvrdí Vokušová. A na fakt, že se rodina bude muset o své staré postarat, se pamatuje už při budování nového domu. Novinářka ze Slovenska Ľubica Vaníková i studentka diplomacie Alexandra Zápotocká se shodly, že když jejich rodiče stavěli dům, v přízemí pamatovali i na pokoj s koupelnou pro prarodiče. „Aby nemuseli chodit do schodů. Těžko by se v naší rodině mohl třeba děda dát do domova důchodců. To si ani nedokážu představit,“ tvrdí Vaníková. A na slovenských vesnicích, kde se stále žije spíše tradičním způsobem života, lze běžně najít dvou- až třígenerační rodiny. Je jen otázkou, jak dlouho to ještě vydrží.
Spoření
Slováky zatím stále tíží nižší dluhy než Čechy. Bylo by ale chybou paušálně přisoudit tento pozitivní fakt povahové vlastnosti. Ne, Slováci nejsou ani spořivější, ani obezřetnější. Zatímco Češi si už na hypotékách, spotřebitelských úvěrech a kreditních kartách napůjčovali částku na úrovni 20 procent HDP, Slováci zatím stihli osobní dluhy jen ve výši 15 procent HDP. K hypotékám a kreditním kartám se totiž oproti nám dostali se zpožděním, protože až o pár let později naplno privatizovali banky. Spoříme i utrácíme v podstatě stejným stylem. Tady se jeden od druhého moc nenaučíme.
Slováci ale mají na krku nižší státní dluhy a lepší vyhlídky, že se jejich veřejné finance nebudou propadat do takových schodků jako naše. Od roku 2002 do roku 2006 totiž zvládli odvážné reformy penzí, sociálních dávek či zdravotnictví. Jsou dnes méně závislí na státu. Byli hodně motivováni tím, že chtěli rychle přijmout euro, a to by si s velkými dluhy nemohli dovolit. Závidět jim tedy můžeme generaci odvážných politiků, která udělala reformy, na něž stále čekáme. Zaplatila za ně porážkou ve volbách a pravděpodobně dlouhodobým pobytem v opozici. Nová, lehce populistická vláda už ale neměla odvahu na podstatu reforem sáhnout, bála se, že by odlákala investory a ohrozila ekonomiku. Generalizace by tedy v tomto bodě zněla: Slovenští politici jsou větší střelci.
Naďa Vokušová (55 let) Narodila se v Bratislavě a vystudovala Fakultu žurnalistiky Petrohradské státní univerzity. V Česku žije už 28 let. Po rozdělení se začala angažovat na formování slovenské menšiny v Česku a stála při založení několika slovenských organizací.
O autorovi| Bedřich Kratochvíl, redaktor Pátku, a Lenka Zlámalová, analytička LN
