Osmého května 1945 byl v rakouském klášteře v Kremsmünsteru zajat první slovenský prezident Jozef Tiso a s ním i většina poslední slovenské vlády. Ta na jaře, když se sovětská armáda blížila do Bratislavy, uprchla nejdříve do Záhorí a potom do Rakouska, kde se kněz Tiso a jeho spolupracovníci pokusili ukrýt v jednom z tamních klášterů. V rámci ustupujících nacistických jednotek pak bojovaly až do německé kapitulace některé slovenské oddíly, které se zamíchaly dokonce i do bojů v Pražském povstání.
Tisova vláda osmého května předala kapitulaci Slovenské republiky do rukou velitele XX. sboru třetí americké armády generála Waltona Walkera. Slovenská republika touto kapitulací oficiálně zanikla. V dubnu a květnu 1945 ale už vedle tohoto Slovenska existovalo Slovensko jiné, reprezentované „košickou vládou“ a prezidentem Edvardem Benešem – Slovensko československé, právně obnovené Benešovým dekretem z 5. dubna 1945.
Díky tomuto Československu mohl slovenský prezident Ivan Gašparovič jet na letošní moskevské oslavy jako představitel vítězné mocnosti a na začátku dubna podepsat spolu s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem společnou deklaraci – deklaraci vítězů z druhé světové války.
Dvojznačnost 8. května pro Slovensko je ale třeba připomínat i proto, že dnes se Slovensko tváří, jako kdyby skutečně „jen“ vyhrálo válku. Jako by slovenský štát, jenž až do 8. května válčil nejen se Sovětským svazem, ale i s USA, Velkou Británií a Francií, vůbec nebyl. Jako by Slovenské národní povstání mohlo všechno smazat a bylo jen Slovensko bojující proti fašismu, nikoli Slovensko, fašistický stát.
Toto vymazání slovenského štátu má i jeden zásadní dopad na dnešní slovenskou realitu. Dále tu platí Benešovy dekrety, které ze Slováků dělají vítěze a z Maďarů „zrádce a kolaboranty“. A to přesto, že na jaře 1945 a vlastně celou válku na tom byly oba národy stejně – spojenci nacistů, z nichž na konci války část bojovala s Němci a část proti nim.
Benešovy dekrety jsou ze strany Slováků vůči slovenským Maďarům od počátku zcela nefér. Popírají dějiny i fakta. Možná to je ale právě ten důvod, proč se jich Slováci tak drží. Lžou tím však hlavně sami sobě a to není pro žádný národ nic dobrého.
O autorovi| Luboš Palata Redaktor LN
