Pro dnešní obyvatele města je zásadní věcí žít zdravě, být v kontaktu s přírodou a pohybovat se na čerstvém vzduchu, kde mohou ve svém volném čase nabrat nové síly. Proto lidé z měst o víkendech prchají na své chalupy, do hor a do lesů, v létě na břehy řek a rybníků. V masovém měřítku to umožnil až masivní rozvoj automobilismu v 70. letech 20. století.
V dobách, kdy lidé ještě chodili pěšky, se velké oblibě těšily městské lesoparky s výletními restauracemi a přírodní i umělá koupaliště. Místy rekreace se v Praze přirozeně stala záplavová území podél Vltavy se všemi slepými rameny a ostrovy (Královská obora, Kampa, Střelecký ostrov, Žofín, Štvanice, Císařská louka), ale i návětrná místa pražských vrchů (Petřín, Bílá Hora s oborou Hvězda, Troja, Vítkov, Pekařka, ale i Braník, Paví vrch, Dívčí hrady, Barrandov či dál na jih Závist).
Díky členitosti zemského reliéfu si Praha zachovala místa umožňující přirozenou ventilaci poměrně husté zástavby i obyvatel samotných. K oblíbenému výletnímu dopravnímu prostředku patřily kolesové parníky na Vltavě. Stavíme-li město, které by nevyplivovalo každý pátek polovinu svých obyvatel na venkov, aby se zase v neděli večer bolestně vraceli, je třeba oprášit všechna ta v posledních čtyřiceti letech opuštěná a zapomenutá místa oddechu a relaxace.
Výbornou ukázkou návratu k rekreaci ve městě jsou před třemi roky znovu otevřené kultovní Žluté lázně. Ty byly založeny již v roce 1910 a jejich sláva sahala až do 60. let, kdy nastoupil pomalý úpadek. Dnes se celková denní kapacita Žlutých lázní o rozloze 3,5 ha pohybuje kolem neuvěřitelných osmi tisíc návštěvníků. Podolské nábřeží umožňuje široké sportovní vyžití a je zde k dispozici více než 2500 míst na pivních terasách.
Letohrádek Šlechtovka: smutný příklad zašlé slávy Koupaliště již není pouze sezonní záležitostí. Restaurační a zábavní provoz zde funguje po celý rok. Poptávka po možnosti koupání v Praze v parných letních měsících ale stále není naplněna. Mám neodbytnou vizi, že koupaliště přece nemusí být jen v poměrně studené Vltavě, ale při dnešních technických možnostech lze budovat lázně, jezera a nádrže i na kopcích - konkrétně na Vítkově, na Letenské pláni a na Strahově.
Smutným příkladem chátrající zašlé slávy místa nedělního odpočinku Pražanů jsou ruiny již zcela zničené zahradní restaurace U Jezírka v Kinského zahradě na Petříně, chátrající Barrandovské terasy, a především letohrádek Šlechtovka ve Stromovce.
Podívejme se krátce do jeho historie - na počátku, v roce 1692, byl letohrádek postaven, aby sloužil císaři Leopoldu I. Habsburskému jako útočiště před špatným počasím při jeho loveckých výpravách po Královské oboře.
Počátkem 19. století, kdy byla obora otevřena veřejnosti, byl využíván jako oddechové místo pro návštěvníky Stromovky a přibyla zde restaurace, která byla od roku 1882 až do nástupu komunistů provozována potomky Václava Šlechty. Od té doby, co o ni Šlechtovi přišli, se jí přestalo dařit, začala chátrat a v letech 1978 a 1980 dvakrát vyhořela. Od té doby leží ladem, v roce 2002 byla navíc zasažena povodní a nyní čeká na dobudování tunelu Blanka v roce 2011, nad jehož trasou se nachází. Přestože sem byly dotaženy nové inženýrské sítě a konstrukce byla podepřena, aby nespadla, patří tato stavba v současné době mezi nejohroženější kulturní památky.
Všechny tři jmenované stavby -restaurace U Jezírka, Barrandovské terasy i letohrádek Šlechtovka - trpí fatálním nepochopením potenciálních investorů. Ony totiž nebyly postaveny jako hotel či soukromá rezidence, ale jako výletní restaurace, jako místo odpočinku, zábavy a romantických schůzek při procházce parkem. V tom je jejich zapomenuté kouzlo čekající na obrozené investory a na nás, kteří si ještě pamatujme pohodu relaxace ve městě.
Díly seriálu
1. Co je to vlastně město?
2. Obchody a banky
3. Víra, památky a hřbitovy
4. Vláda a administrativa
5. Vzdělání
6. Kultura
7. Bydlení
8. Průmysl a brownfields
9. Zdraví a rekreace
10. Sport
11. Doprava
O autorovi| TOMÁŠ VÍCH, Autor je architekt
