Britský režisér Peter Greenaway (* 1942) navštívil Olomouc, kde měl v rámci Přehlídky animovaného filmu několikahodinovou přednášku. Mluví hodně, rád a překrásnou angličtinou.
LN Přehlídku zahájil váš film Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec z roku 1989. Jak jste s tou volbou spokojený?
Pro mě je to velmi starý film. A taky film, který se z těch mých dostal asi k největšímu publiku. V USA se jeho distribuce ujali bratři Miramaxové. (Bratři Weinsteinové, stojící za firmou Miramax. Greenaway jim nemůže přijít na jméno - pozn. red.) Párek vykořisťovatelských darebáků, ale publicitu mají zvládnutou skvěle. „Kuchař“ nabízí dosti štědrou dávku násilí, sprosté mluvy a sexuality, takže u americké veřejnosti způsobil pozdvižení. LN Měl mít přístupnost X, již většinou fasovalo jen tvrdé porno...
Plus minus ve stejné době šel do kin film Henry: Portrét masového vraha. Brutální. Publicity znalí bratři Miramaxové dokázali přesvědčit americkou cenzuru, aby zavedla novou kategorii, zahrnující „zábavu pro dospělé“, která by nebyla pornografická. Takhle jsme propluli cenzurou. Ten film vidělo asi třicet milionů lidí, což na nízkorozpočtový evropský film není zlé.
Z nějakého záhadného důvodu se z něj stal obrovský hit v Rusku, kde ho interpretovali jako politický palimpsest. Chápali ho jako metaforu dravého kapitalismu, který tam tehdy začínal pronikat; jako metaforu toho, co se stane, když se liška dostane do kurníku. Já ten snímek sice natočil jako reflexi vlády paní Thatcherové a chamtivé generace 80. let, ale Rusové za Gorbačova si to přebrali po svém. Nakonec jsem měl fankluby ve Vladivostoku a po celé Sibiři. Moskevský taxikář mi z „Kuchaře“ recitoval celé dialogy. Účast na jeho dabingu proslavila celou řadu ruských herců. A jeden člen politbyra o něm napsal disertaci a říkal mi, že si ulil stranou dvanáct milionů eur, kdybych někdy chtěl točit v Rusku. Ale politbyra se stále mění a ten muž znenadání zmizel. Tak to nám moc nevyšlo, ale aspoň jsem měl inspiraci pro svůj projekt Tulse Luper Suitcases. LN Mluvil jste s někým, kdo „Kuchaře“ viděl v Olomouci? Třeba by se objevily nové interpretace.
Ne. Je to film o chamtivosti, nespravedlnosti a ponížení žen a tyhle věci jsou evidentní i dnes. Já se na své filmy sice nedívám, stydím se při tom, ale poslední kotouč tohohle mi připadá prorocký: je extrémně vizuálně stylizovaný, kostýmy navrhoval Jean-Paul Gaultier. Byla to předehra k tříletému období, kdy jsem opustil svět filmu a pracoval v operních domech.
LN Mluvil jste o vizuální stylizaci, vaše filmy bývají velmi výtvarné. Jak se díváte na trend 3D filmu?
Je to komerční fenomén, způsob, jak lidi přitáhnout zpátky do kin. Mladí lidé v Evropě se na filmy dívají na jiných platformách, nechodí sedět do tmavých sálů. Mají internet, Twitter, Facebook, mobily, laptopy, videokamery: všichni jsou sami potenciální filmaři a díky YouTube se mohou obejít bez prostředníků, agentů, distributorů. Neříkám, že všechno na YouTube je dobré, devadesát procent tvoří odpad, ale tak to s kulturními aktivitami bylo vždy. Nastal zkrátka velký posun k aktivnímu přístupu místo pasivní konzumace.
LN Jak pokračuje váš chystaný film Goltzius and the Pelican Company? Měl být letos hotový. Ještě jsme ho nenatočili. Scénář je napsaný a máme i peníze, jen čekáme, až budou k dispozici herci John Malkovich a Kevin Spacey, kteří jsou velmi zaneprázdnění. Ale připravuju i další film, bude o Sergeji Ejzenštejnovi a jeho pobytu v Mexiku, kde ve třiatřiceti letech přišel o panictví. Než tam odjel, natočil superintelektuální, dialekticky materialistické filmy Stávka, Křižník Potěmkin a Deset dní, které otřásly světem. Pak se v Mexiku čelně střetl s jemu zcela cizí obsesí tělesností a smrtí. Napadlo mě, že by právě tahle zkušenost mohla být důvodem, proč jsou jeho poslední tři filmy Běžin luh, Alexandr Něvský a Ivan Hrozný tak odlišné od jeho rané tvorby. Za všechno zase může starý dobrý sex a násilí... Ejzenštejna bude hrát Philip Seymour Hoffman, skvělý herec, podsaditý, excentrický, akorát nevím, jak to má se sexem.
LN Na přednášce jste mluvil i o VJingu. Co pro vás znamená?
Film vzešel z cirkusového prostředí. Líbí se mi nápad vrátit ho k živému provedení. Při VJském setu nezapojujete jen oči a uši, jste v tom fyzicky celí. Ponoukám lidi, aby tancovali, hledám prostory, kde se nedá sedět. Mám špičkové vybavení, používám dotykovou obrazovku, na které můžu manipulovat se šesti tisíci smyčkami a pouštět je na libovolném počtu obrazovek. VJing je většinou dekorativní jako tapeta, ale já se do něj snažím dostat i filmové postupy, narativní struktury. Čeká mě teď jihoamerické turné - Sao Paulo, Montevideo a další města, pak plánuju turné po západním pobřeží USA.
