Hned na počátku je třeba konstatovat, že vyvlastnění čehokoli komukoli je jedním z nejbrutálnějších zásahů do vlastnických práv. Zvláště pak, když se tak děje silou a bez jasné specifikace pojmu „veřejný zájem“, který je jako důvod k vyvlastňování obvykle uváděn.
Česká společnost má přitom s vyvlastňováním silou neblahé historické zkušenosti a člověk by řekl, že by se z nich měli politici poučit. Ale není tomu tak. Výsledkem je skutečnost, že současná pravidla vyvlastňování v ČR jsou podle všeho za hranicí ústavnosti, a to minimálně ze dvou důvodů. Zákon o vyvlastnění, jehož současnou podobu prosadila sociální demokracie, nevymezuje v prvé řadě předmět vyvlastnění, takže úředník státu může ve veřejném zájmu vyvlastnit cokoli. Kromě toho se v ČR vyvlastňuje za ceny, které zdaleka neodpovídají cenám tržním, neboť dosavadní regulace trhu s půdou, pasivita značné části vlastníků a v případě pozemků dlouhodobé, pro vlastníky nevýhodné smlouvy o pronájmech půdy neumožnily v naší zemi standardně trh s půdou rozvinout.
To vše zřejmě politikům nestačí. Aje paradoxem, že proces vyvlastnění hodlá prohloubit strana přímé demokracie, tedy Věci veřejné, kvůli budování dálnic, jejichž trasy leží na pozemcích soukromých vlastníků. Nic proti dálnicím, ty potřebujeme. Jiná věc ale je, jak by se ve veřejném dopravním zájmu mělo vyvlastňování dít. A zřejmě nejen v dopravním zájmu, na přípravě vyvlastňování spolupracuje i ministerstvo pro místní rozvoj, takže jde i o zájmy obcí. Proti tomu stojí zájmy vlastníků, ale i nájemců půdy, například zemědělců. Plán ministrů počítá s vyvlastněním s takzvaným neodkladným účinkem, který umožňuje státu ve veřejném zájmu operovat i na takových pozemcích, kde nedošlo s vlastníkem k dohodě o finančním vyrovnání a celou kauzu řeší soud. Z dosavadních zkušeností přitom víme, že vlastník obvykle nechce prodat své pozemky pod cenou a stát mu vyšší cenu nechce zaplatit, neboť operuje zmíněnými netržními cenami pozemků v ČR. Výsledkem jsou kauzy typu statkářka Havránková, které by ale vůbec nemusely být, kdyby stát k výkupu pozemků od samého počátku přistupoval korektně.
Nyní by se nekorektnost prohloubila, alespoň dosavadní signály na to ukazují. I proto, že brutálnější forma vyvlastnění nebude patrně, jak by bylo logické, součástí novely vyvlastňovacího zákona (žádná novela se nepřipravuje), ale skrytá ve stavebním zákonu, kde se s novelou počítá. Dotčená ministerstva, tedy dopravy a místního rozvoje, také dosud nereagovala na písemný protest Svazu vlastníků půdy ČR, který samozřejmě s úmyslem změnit současný, již tak nevyhovující stav nesouhlasí.
Ticho po pěšině je i kolem specifikace veřejného zájmu, kde v případě vyvlastnění rozhodně nelze vystačit jen s těmito dvěma slovy. Naopak, veřejný zájem musí být soubor přesně specifikovaných a taxativních důvodů, jinak hrozí obrovské riziko zneužití a korupce. Receptem proti korupci by ovšem mohl být princip, podle kterého by nestačil k rozhodnutí o vyvlastnění verdikt zástupce jednoho nebo několika zainteresovaných ministerstev. Každý jednotlivý akt by měl být posvěcen celým vládním kabinetem, protože je prostě těžší uplácet 16 ministrů napříč spektrem několika politických stran než jednoho či dva ministry stejné strany. Je přitom jasné, že k vyvlastňování pozemků kvůli budování infrastruktury bude muset dojít. Akt vyvlastňování by měl být proto velmi přesně popsán, a to zatím není ani náhodou.
***
Česká společnost má přitom s vyvlastňováním silou neblahé historické zkušenosti a člověk by řekl, že by se z nich měli politici poučit. Ale není tomu tak.
O autorovi| PETR HAVEL, agrární analytik
