Balič papíru Haňťa v Příliš hlučné samotě říká: „Nebesa nejsou humánní, ale je asi něco víc než tato nebesa, soucit a láska, na kterou už jsem zapomenul a zapomněl.“ Ta slova nevyjadřují program, ale zkušenost. Dost možná tu Haňťa nepromlouvá jen za Bohumila Hrabala, ale i za jeho vrstevníky, kteří se narodili do první světové války nebo těsně po ní, dospěli za další války a pak jejich životy deformoval stalinský režim, normalizace a po „listopadovém uragánu“ postkomunistický kapitalismus. Nebesa, pod kterými žili, nebyla humánní. A soucit ani láska nebyly něčím daným, na co měli „právo“ -museli je vždy znovu hledat nebo tvořit. K této generaci patřili i umělci ze Skupiny 42 - z literátů Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková a Josef Kainar (1917-1971).
Gottwaldova vlast Kainarovo jméno - na rozdíl od dříve jmenovaných - bylo i za totality oficiálně v oběhu. Po příběhových sbírkách 40. let, které svou civilností, městským koloritem, intonací i živou řečí souzněly s poetikou skupiny, vydal dvě knihy dobově poplatných veršů Veliká láska (1950) a Český sen (1953). Zavrhl v nich Jesenina, „rilkovštinu“ i Kierkegaarda, oslavil textiláky, opěvoval „vlast mou/ vlast naši/ Gottwaldovu vlast“, internacionála se mu stala „písní všech písní“ a štěstí se mu rýmovalo s pěstí.
Přesto poezie Josefa Kainara zlidověla a díky hudebním interpretacím - od Vladimíra Mišíka po Zuzanu Navarovou - v kulturní paměti trvá. Ve výborech jeho básní, a to už v knize Bláznův kabát z roku 1972, stalinské verše spravedlivě zapadly. Převládá v nich důraz na hudebnost - píseň a blues. Výjimkou není ani nedávný minivýbor Nejhorší láska, která nezlomí.
Poslední soubor Kainarovy poezie Básně, vydaný v České knižnici, však zvolil těžší a objevnější klíč: místo jednotlivých básní spojených do řetězce šlágrů nám předkládá čtyři celé sbírky, které podle komentáře editora Petra Šrámka dílo reprezentují kvalitou a jsou čtenářsky stále přitažlivé. Kompozice knihy tedy připomíná koncertní skladbu o čtyřech samostatných větách s proměnlivou dynamikou, společnou temnou tóninou a návratnými motivy.
První větu tvoří kniha Osudy (podtitul Poezie 1940-1943, vydána až 1947), jejíž básně často vyprávějí osudový, nehrdinský příběh: Adama, Marie z Magdaly, Noeho, Leara či Lazara, který přežil sám sebe. Společný osud nesou i zvířata nebo věci, třeba Zápalky: „Co zbývá ze všeho. Vznítit se.“ V Osudech zní nahořklý soucit s lidskou bytostí, která utone, padne, shoří a bude smetena, nebo s dítětem, které „začíná vidět“ hrůzu: „Zvyknou si, zvyknou, používat si tě.“ Chycení a obelstění Hned první báseň další zařazené sbírky Nové mýty (1946) Stříhali dohola malého chlapečka vyjadřuje nesentimentální soucit s tím, kdo nejedná, něco se mu děje, „už mu to začlo“ - jindy je to vycpávaný pták, operovaný pacient, hubená dívka. Pozorný pohled však vidí i druhou stranu: člověka, který stříhá, vycpává, na druhých si vždy něco zkouší jako Výrobce drátěných vložek či přejemnělá Dívka, která léčí květiny.
Ve sbírce Lazar a píseň (1960) lidé „chycení a obelstění“ často sami promlouvají. Někdy čistě a silně i „ve zlém“ (Budete zlá), na několika místech falešně v tónu bodře dojemném. V „holčičí“ promluvě Kocourek dětský hlas nezní, spíš polosmutně a polokomicky deklamuje v recitační soutěži pro dospělé publikum. Soucit se vytrácí, vystřídalo ho pouhé vcítění.
A láska? Lásky - nikoliv té chtěné Veliké lásky 50. let, ale spíš obyčejné, pod níž „věčně tiká smutek“ - se čtenář dolistuje v poslední sbírce Moje blues (1966), v písních leckdy nadlehčených (Blues o černém kožíšku) nebo ve skladbě Dobře nám tak.
Soubor Básní uzavírá stručný a hutný komentář o dobových ohlasech sbírek, o jejich reedicích a variantách textů. V atraktivním uspořádání čtyř živých básnických knih Josefa Kainara silně vyniká i jiný než hudební svorník jeho díla: a tím je soucit v mnoha přirozených a hlubokých polohách. První hlas v něm nemá srdce, které hoří, ale srdce, které bolí.
HODNOCENÍ LN
****
Josef Kainar: Básně
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, 334 stran
V atraktivním uspořádání čtyř živých básnických knih Josefa Kainara silně vyniká i jiný než hudební svorník jeho díla: a tím je soucit v mnoha přirozených a hlubokých polohách
