Vznik filmu Císařův pekař a Pekařův císař doprovázelo několik paradoxů. Výpravný snímek - ve své době nejnákladnější v (nejen) zestátněné kinematografii - se rodil jako státní zakázka. Měl být ušit na míru Janu Werichovi, který se na filmu podílel jako spoluautor námětu, scénáře a představitel hlavní dvojrole.
Velkorysý prostor poskytnutý herci, který měl být podle všech předpokladů na černé listině, hlásal do světa, že Werich může v poúnorovém Československu „svobodně“ tvořit. Navíc námět, který měl kořeny v pražských židovských legendách, měl rozptýlit tvrzení o šířící se antisemitské náladě ve východním bloku. Počítalo se s tím, že se Císařův pekař bude uvádět především v západní Evropě, a dokonce v USA.
Scénář Jana Wericha a Jiřího Brdečky čerpal motivy ze hry Voskovce a Wericha Golem, Voskovcovo jméno však v titulcích filmu nenajdeme. Stejně tak tam chybí jméno režiséra Jiřího Krejčíka, kterého si Werich pro film sám vybral. Po pár týdnech natáčení došlo mezi hercem a režisérem k rozepřím: Werich tvrdil, že ho Krejčík znásilňuje, Krejčík zase, že je Werich na natáčení nepřipravený. Zrušení projektu bylo nepřijatelné pro všechny zúčastněné strany.
Krejčík byl odvolán a na jeho místo nastoupil flexibilní Martin Frič. Ten začal tím, že do role Kateřiny obsadil místo Ireny Kačírkové Natašu Gollovou, a co mohl, to přetočil.
Císařův pekař je - podobně jako Pyšná princezna - ukázkovým produktem poúnorové kinematografie, která stále disponovala silným tvůrčím potenciálem, jejž ovšem musela dát do služeb tendenčních sdělení. V příběhu z rudolfínské doby slouží Golem jako symbol atomové hrozby - tedy nezměrné síly, která se může stát zkázou, ale v rukou lidu může dobře sloužit.
Ve Werichově podání reprezentuje dobrácký pekař Matěj zdravý selský rozum, muže z lidu s přirozenou autoritou, potenciálního revolucionáře, zatímco císař Rudolf pouze čeká na to, aby se „historicky znemožnil“. Akcent na davové scény, v nichž má vyniknout moc lidu, ospravedlňují skvělí herci, jež najdeme i v těch nejmenších rolích. Ve zkrácené jednodílné verzi se ubíralo právě v ideologicky nejsytějších sekvencích. Navzdory budovatelskému duchu („když všichni všechněm všechno dáme“) jde o snímek, jenž má své místo ve zlatém fondu české kinematografie.
O autorovi| Darina Křivánková, redaktorka LN
