Kolektiv DNz, jejž program uvádí jako autora úpravy, stavbu psychologického dramatu závěru života slavného sochaře Arnolda Rubeka zjednodušil na přímočarý sled několika situací, ale zato poskytl režiséru Janu Nebeskému mnoho příležitostí, aby nad touto „literární kostrou“ vytvořil ve vizuální sféře všemi prostředky jeviště - scénou a kostýmy počínaje a hereckou nonverbální akcí konče - zcela jinou významovou rovinu.
Začíná to hned první scénou, kdy Arnie při rozhovoru se svou ženou Majou nechutně jí, aby si nakonec ve stylu filmových grotesek namočil do jídla celý obličej. Ten slavný sochař je vůbec bizarní a groteskní postavou. Po celou dobu je oblečen do jakéhosi podivného trikotu, jenž připomíná poněkud zašlé Jägrovo prádlo; Miloslav Mejzlík pro něj volí gesta, intonace, pohyb, které jej neustále předvádějí v pokrouceném nepřirozeném výrazu, kde se chlubné pozérství mísí s brutální autoritativností a vnitřní nejistota se vyjevuje jako sebestředná neschopnost porozumění někomu jinému než sobě.
Jeho žena Maja (Natália Drabiščáková) se stává z praktické a věcné ženy nesmyslně pobíhající a nadšeně hýkající bytostí, jež na hyperbolicky zvětšeném gigantickém zadku vozí svého lovce medvědů.
Takové deformace je ušetřena jen dávná Arnieho láska Irena, s níž prožil chvíle velkého životního i tvůrčího vzepětí. Lucie Trmíková vstupuje v této postavě do děje nenápadně a jemně, aby však postupně dávala stále silněji najevo svou nenávist k Rubekovi, jenž ji kdysi svým jednáním zničil tak, až vlastně vnitřně vskutku zemřela.
Když spolu s Arniem podnikne výstup na horský vrchol, je její vztah k němu prostoupen hlubokým citem, který v opravdovém novém sblížení chápe smrt jako vysvobození. Jenže: Irena s láskou a něhou vyjme Rubekovo srdce a sní je; to vzájemné poslední spojení je zároveň děsivě krutým láskyplným i pomstychtivým činem.
A nad oběma mrtvými stane Charlie Chaplin, jako by měl připomenout začátek a stvrdit, že všechno je jen groteska. Na konec svítí už jen slavné neonové srdce z Pražského hradu, jež připomíná, že přechod mezi trivialitou a opravdovostí - lásky i umění - je snadný i přirozený, že stačí jen krok a všechno se obrátí ve svůj opak.
Schizoidní lidé, schizoidní svět V této inscenaci se dají najít různá témata - např. od zrady uměleckých i životních ideálů až po výzvu ženám vybojovat si v mužském světě své místo. Hlavní důraz klade však její vizuální sféra až agresivně na deformovanost lidského světa. Lidé jsou tu vpravdě schizoidní; projevují se nevyrovnaně v prožívání i chování, vyznačují se kontrastem senzitivity a citové frigidity a výrazným sklonem k extrémům. V tomto schizoidním světě ani láska, ani umění nemohou být opravdu ničím více než epizodou, jak Arnie nazve svůj vztah k Ireně v době, kdy ji miloval jako ideál, podle něhož tvořil a nedodělal své vrcholné dílo. O tomhle nejvíce vypovídá ona vizuální sféra inscenace v Divadle Na zábradlí. Tímto pohledem se však jednoduchost úpravy Ibsenova textu ještě zvýrazňuje, všechna velká slova, všechny velké city, myšlenky i události a situace se rozmělňují v banalitu.
Ta tímto způsobem ovšem tak silně a trvale prostupuje inscenací a poznamenává její podobu, že jí vnucuje tuto polohu jako klíčovou hodnotu. Prostě: Arnie má pouze problém, z mrtvých se neprocitá.
***
HODNOCENÍ LN ***** Arnie má problém
Když my mrtví procitneme Překlad: František Fröhlich Režie: Jan Nebeský Výprava: Jana Preková Divadlo Na zábradlí, premiéra 23. května 2008
Irena s láskou a něhou vyjme Rubekovo srdce a sní je; to vzájemné poslední spojení je zároveň děsivě krutým láskyplným i pomstychtivým činem.
