Silber není reakcionář, který by požadoval návrat ke klasickému, předmodernistickému tvarosloví, jak to vyjádřil spisovatel Tom Wolfe názvem své polemiky z roku 1981 From Bauhaus to Our House. Vadí mu něco jiného: že architektonický establishment přestal považovat architekturu za praktické umění, od jehož estetiky nelze oddělit to, „jak dobře budova plní cíle klienta a požadavky těch, kdo v ní žijí a pracují.“ Nevadí mu hledání nových cest, nýbrž bezohlednost k funkci a k okolí. I ty nejbizarnější výtvory minulosti, jako třeba Gaudího stavby v Barceloně, byly podle něj funkční i harmonické.
Silberova kritéria krásné moderní stavby jsou příliš obecná na to, aby si z nich čtenář mnoho odnesl. Spíš prostě existenci takových budov připouští - třeba opera v Sydney, díla F. L. Wrighta, Louise Kahna, z žijících Santiaga Calatravy a Mosheho Safdieho. Zato architektonické hvězdy zvučných jmen předvádí jako šarlatány, jejichž hlavní devizou je schopnost manipulovat klienty, a to zejména z veřejného sektoru, aby platili jejich neobyvatelné sochy.
Architekt by podle Silbera měl nacházet potěšení v tom, jak tvořivě dokáže naplnit potřeby klienta. Frank Gehry raději přizpůsobuje klienty sobě: při projektování zmiňovaného Stata Center si zamanul, že budou všichni vědci a studenti pracovat společně v jednom otevřeném prostoru. Jenže vědci odmítli bádat, dokud jim nepostavili aspoň skleněné kukaně. Navíc do budovy teče. Disneyho koncertní sál v Los Angeles Gehry pokryl ocelovými pláty známými z jeho Guggenheimova muzea v Bilbau. Jenže odrážely světlo do oken sousedních domů a zvyšovaly v nich teplotu až o deset stupňů, takže je majitel musel pokrýt neatraktivním plachtami a elegance je tatam.
Jako mistra „theoryspeaku“ Silber představuje Daniela Libeskinda. Zatímco nepravidelné řezy na fasádě berlínského Židovského muzea vysvětluje Libeskind jako odkazy na místa, kde dříve žili Židé, na Královském ontarijském muzeu v Torontu stejné řezy reprezentují hrany krystalu, který „stvrzuje prvořadost participativního prostoru a veřejné choreografie“. Při návrhu nového World Trade Center na Manhattanu se Libeskind prý inspiroval Deklarací nezávislosti (nejvyšší budova měla mít 1776 stop), americkou ústavou, poezií Walta Whitmana a povídkou Hermana Melvilla. Postavit ale projekt nešel.
„Chovají se, jako by klientům a veřejnosti nedlužili nic než dar svého génia,“ píše Silber. Má na mysli třeba způsob, jakým Libeskind přesvědčoval o svém projektu představitele londýnského Victoria and Albert Museum: potřebují prý stavbu světové úrovně, když ji odmítnou, hrozí Londýnu pád do provinciálnosti. Příklad Jana Kaplického by mu posloužil stejně dobře. V Londýně mimochodem Libeskinda nakonec odmítli.
Knihy vybíráme ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
***
ČESKY NEVYŠLO
Architecture of the Absurd
John Silber
Vydalo nakladatelství Quantuck Lane Press, New York 2007. 127 stran.
