Sejmi ji,“ křičí podsaditý mladík s pusou od ucha k uchu, když popadne dech po náročném sprintu, na svého spoluhráče, jenž právě ztratil míč. Pánové nakonec vstřelí ženskému týmu Berušek aspoň jeden upachtěný gól, ale fotbalový mač je i přes jejich silácké řeči překvapivě vyrovnaný. Opory týmu totiž večer evidentně přebraly na seznamovací diskotéce a ještě pět minut před zápasem zvesela popíjely tuzemský rum.
Koupaliště, volejbalový kurt, dřevěné chatky a vůkol les. Táborová idylka. Když ale potkáte dalšího mladíka se třemi panáky v ruce, ač je krátce po poledni, je vám jasné, že o obyčejný tábor asi nepůjde. Zvlášť když mají účastníci na sobě modrá trika s nápisem I love OS Kovo a po turnaji debatují na téma „dopady hospodářské krize na mladé v EU“. Do rekreačního střediska pardubické Tesly v Horním Bradle na Vysočině se totiž v polovině září sjelo ze všech koutů Česka na sedm desítek mladých dělníků a dělnic, kteří jsou členy největšího českého odborového svazu, takzvaných Kováků. „Lidi do nás často rýpou, jako že jsme zas nějaké ROH,“ povzdechne si Petra Buiglová (34), dělnice z Vrchlabí, která do odborů vstoupila před čtyřmi roky. „Ale to už dávno není pravda.“
Nechte si zdát
Odbory... To slovo zní v Česku opravdu jako z minulosti. Totálně zdiskreditované Revolučním odborovým hnutím za komunismu, v němž bylo členství (rozuměj: placení příspěvků) de facto povinné pro všechny zaměstnance a jehož předáci nedělali nic jiného, než že ve fabrikách prosazovali zájem monopolního zaměstnavatele – státu. Žádný div, že většina členů po revoluci vystoupila a po celá devadesátá léta i počátek nového tisíciletí počet odborářů vytrvale klesal – z 80 % po roce 1989 na 21 % v roce 2006. Nyní se propad, zdá se, pomalu zastavuje a odbory začínají přitahovat i mladé lidi typu Petry Buiglové. „Občas si v práci připadáme jako čísla a takhle máme nějaké zastání,“ říká tato plavovlasá aktivistka.
Její domovský svaz Kovo, který působí v elektrotechnických, hutnických či strojírenských podnicích a v automobilkách a jejich dodavatelských firmách, čítá 160 tisíc lidí a v posledních pěti letech přibývá ročně v průměru 10 tisíc nových. A v době hospodářské krize je o odborech zase pořádně slyšet. „Firmy krizi zneužívají, a my se nedáme,“ volají Kováci v médiích. Odboráři z ČSA zase představují vlastní plány na restrukturalizaci firmy a nesmiřitelně bojují s vedením a ti z Teska vyhlásili minulý týden stávkovou pohotovost, protože se jim nelíbí, že je v obchodech málo zaměstnanců.
Firmy a ekonomové celého světa odboráře už desítky let svorně nenávidí, jelikož prý brání hospodářskému růstu a svými mzdovými nároky zvyšují nezaměstnanost. V poslední době si ale řada významných světových myslitelů začíná klást otázku: Nemůže naopak síla odborové solidarity podpořit větší spravedlnost a v neustálé snaze nadnárodních korporací o větší efektivitu a zisky docílit lidštějšího přístupu k zaměstnancům? Když vznikala okolo poloviny 19. století první odborová hnutí, šlo o obrovský skok dopředu. Nejstarší dělnické spolky pocházejí z oblasti polygrafického průmyslu, kde se pracovalo s olovem a tiskaři rychle přicházeli o zdraví. Následovali je strojaři či horníci. Pod tlakem dělnických demonstrací byl 7. dubna 1870 v Rakousku-Uhersku přijat zákon umožňující vznik organizací, jež se začaly prát za důstojnější podmínky svých členů, ať už sociální či pracovní. V polovině 20. let minulého století byla na odborové organizace přenesena například odpovědnost za vyplácení podpor v nezaměstnanosti, dělníci se podporovali i v době nemoci. Odbory tehdy pro většinu dělníků znamenaly vymoženost, jež přispěla k pomalému zlidšťování podmínek – vybojování kratší pracovní doby, lepších ochranných pomůcek či nahrazování těch nejnebezpečnějších technologií novými.
„Nebylo to tím, že by zaměstnavatelé byli horší než dnes, byla prostě úplně jiná doba a všichni byli chudí,“ říká mi ve své pracovně na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze na Žižkově pedagog a ekonom Liberálního institutu David Lipka. „Kdybyste třeba současný český zákoník práce aplikoval na Británii začátku 19. století, tak všichni umřou hlady, protože za těch podmínek by nikdo nemohl nikoho zaměstnat.“ Ostatně nejde jen o minulost: tuzemský měsíc dovolené nebo čtyřicetihodinová pracovní doba je luxusem, o kterém si i dnes mohou lidé v rozvojových zemích nechat jen zdát.
Statistiky potvrzují, že význam a vliv odborů klesá úměrně rostoucí životní úrovni. Například v USA počet odborářů klesl v letech 1960–2007 z jedenatřiceti procent na 11,6 %, v Německu z 35 % na 20 % a v Británii z vrcholných dvaapadesáti procent v roce 1978 na současných osmadvacet. Přes tento početní úpadek si západoevropští pracovníci drží stále „odborářské“ výhody typu dlouhé dovolené či osmatřicetihodinové pracovní doby. Nabízí se tedy otázka, zda nejsou zaměstnanecké organizace přežitkem, když většina zaměstnanců má svá zákonná práva včetně ochranných opatření dobře zajištěna.
Slíbili, že ho vezmou
„Synovi je 33, pracuje od osmnácti a za celou dobu ještě nedostal normální pracovní smlouvu,“ říká osmapadesátiletá Jana Batíková z Plzně. „Když například nastoupil před Vánoci v jedné sportovní firmě ve skladu, slíbili mu, že ho vezmou od Nového roku. Celý prosinec se tedy snažil předvést se a makal jako šroub. Po Vánocích ho ale vyhodili a nedostal ani korunu.“ Paní Batíkovou už to ani nepřekvapilo. Po několika synových anabázích u různých zaměstnavatelů začala mít sice po nějaké době o schopnostech svého potomka jisté pochybnosti, ale brzy zjistila, že podobnou zkušenost má v rodině každý její známý a tento přístup je především v menších firmách do 30 zaměstnanců pravidlem. Proto založila už v 90. letech jakýsi neformální spolek, „babinec“, jenž nyní čítá asi dvacet členů, a začala obcházet úřady a poslance s žádostí o to, aby se zaměstnavatelé v malých firmách – tedy tam, kde odbory neuzavírají kolektivní smlouvy – chovali k zaměstnancům s minimální slušností.
Čím dál horší
Triky zaměstnavatelů se stále zdokonalují, vypozorovala Jana Batíková. Nejprve členové „babince“, jejich rodinní příslušníci a známí a jejich pracovní kolegové smlouvy sice dostávali, ale pouze na minimální mzdu. Zbytek šel na ruku. Zaměstnavatel tak ušetří na odvodech a teoreticky vydělá i zaměstnanec, neboť má část výplaty nezdaněnou. Z dlouhodobého hlediska už je to horší – z legální části platu se totiž počítá důchod, nemocenská i podpora v případné nezaměstnanosti. Nyní je taktika zaměstnavatelů podle paní Batíkové odlišná – zájemce o práci je napřed, tak jako její syn, zkoušen v jakési předzkušební době bez jakékoli smlouvy. Pak mu ale buď nedají peníze a vyhodí ho hned, nebo podepíše smlouvu a vyhodí ho až poslední den tříměsíční zkušební doby, po kterou dostává jen minimum peněz. Půl roku tak pracuje skoro zadarmo. „Začali s tím ti s prominutím voražení, kteří to vykoumali,“ říká Jana Batíková, „a pak se přidali ti slušní, jako zaměstnavatel jedné mé příbuzné, který mi řekl: ,Když to dělají všichni okolo, musím to dělat taky.‘“
A jak dopadlo tažení „babince“ po úřadech? „Šlapu do toho už skoro 15 let, ale nikoho to nezajímá a je to čím dál horší,“ říká paní Batíková. „Zvlášť teď, když je krize. Nejsmutnější je, že to nikdo ani nepopírá, ale prý s tím nejde nic dělat. Když to dáte na policii a na inspektorát, stejně vám nikdo nepomůže,“ povzdechne se paní Batíková v útulně zařízeném obývacím pokoji a rozhodí rukama. „Jak se ale může člověk bránit?“
Na to se jdu zeptat do Domu odborových svazů. Jedna z nejvýznamnějších staveb funkcionalismu meziválečného období, první pražský mrakodrap čítající na 700 kanceláří a zároveň první zdejší budova s klimatizací, působí opravdu impozantně, a když procházím v odpoledních hodinách obrovskými opuštěnými chodbami, až tísnivě. Za velikým hnědým stolem ve své kanceláři na mne pod různými odborářskými vlaječkami čeká vycházející hvězda odborů, předseda OS Kovo Josef Středula (42). „Není to tak, že by svět už urazil takový kus cesty, že by nebylo třeba hájení společného zájmu zaměstnanců,“ říká elegán v tmavém obleku. Podle Středuly jsou odbory nenahraditelné i dnes. Právě proto, aby se lidem nedělo to, co synovi paní Batíkové.
Nechtěli dát ani korunu
Středula se stal odborářem už ve dvaadvaceti, když pracoval ve vítkovických železárnách. Pracovní podmínky byly špatné a zaměstnanci neměli zastání. A tak když krátce po rozpuštění ROH vznikalo nové odborové hnutí, mladý dělník neváhal. Atmosféra porevolučního nadšení ho prý pohltila. Do své role se pustil s vervou a už o tři roky později se stal profesionálním odborářem, když byl zvolen místopředsedou Kováků. Od roku 2005 je jejich šéfem.
Hlavním přínosem odborů je podle Středuly kromě kolektivního vyjednání lepších smluv hlavně důsledný tlak na dodržování bezpečnosti práce. A hned sype z rukávu příklady. V jedné významné fabrice například došlo v posledních dvou letech v pásové výrobě k četnému nárůstu poškození šlach na rukou. Konstrukce byla zavěšena v nevýhodné pozici, asi jako byste osm hodin v kuse věšeli záclony. Kovo začalo firmu, která se k ničemu neměla, nutit, aby s tím něco udělala. Samotný zaměstnanec si podle Josefa Středuly moc vyskakovat nemůže, když s podnikem vyjednává odborový zástupce, chová se vedení mnohem vstřícněji. Zákon poskytuje odborům poměrně velký manévrovací prostor, mohou například pravidelně kontrolovat celé pracoviště a veškerá zařízení, a pokud usoudí, že je bezpečnost ohrožena, dokonce zastavit linky. Členové Kova mají ze svých příspěvků zajištěny odborníky v oblasti ekonomie, bezpečnosti práce i kolektivního vyjednávání. „Daří se nám to měnit. Jakmile zjistíme podezření, že se něco takového děje, pošleme tam svého bezpečnostního experta a tlačíme zaměstnavatele do toho, aby změnil technologii nebo udělal taková opatření, aby k tomu nedocházelo. To znamená, že lidi například nemohou dělat na tom pracovišti déle než určitý časový úsek, prostřídají se, aby neměli jednostrannou zátěž, musejí se dodržovat přestávky,“ vypočítává předák, jehož odborový svaz reprezentuje hlavní část českého průmyslu. A přílišná orientace české ekonomiky na automobilový průmysl se právě nyní může ukázat jako velký problém, automobilky a jejich subdodavatele krize zasáhla zatím nejsilněji. Může ale členství v odboru zaměstnance ochránit i v době hospodářské recese, kdy jednoduše klesá poptávka a propouští se?
„My samozřejmě nemůžeme zabránit krachu firmy ani jejímu přesunu do ciziny. Ale když už k něčemu takovému musí dojít, tak bojujeme za to, aby se k těm lidem aspoň slušněji zachovali,“ odpovídá odborářský boss. Za velký úspěch svého odborového svazu považuje Josef Středula jednání s firmou Siemens, která na konci září přesouvá svůj pražský závod do Německa. „Vymlouvali se skoro na všechno, nechtěli dát lidem ani korunu. Nakonec jsme pod hrozbou nátlakových akcí dosáhli na šestnáctinásobek odstupného. My už to umíme, komunikujeme s odboráři z Německa a víme dobře, jaká je situace firmy, děláme si odborné analýzy,“ říká. Záleží prý ale vždy na situaci konkrétní firmy. Prioritou je pro Kováky zachování pracovních míst a stávky jsou až krajním řešením. „Naše vidění není černobílé, jsme ochotni přistoupit na zkrácení pracovní doby a snížení mzdy na dejme tomu 75 %. Ale co když já jako odborář zjistím, že ta firma odvádí své mateřské firmě do zahraničí obrovské desátky nebo že firma v krizi chce propustit tisíc zaměstnanců, ale zároveň pořádá největší golfový turnaj v Čechách?“
V pavučině zákoníku
A právě tady se dostáváme k podstatě sporu mezi zaměstnavateli a ekonomy na jedné straně a na straně druhé odboráři a levicovými politiky. Když se v roce 2005 projednával ve sněmovně nový zákoník práce, vzduchem létala jedna nadávka za druhou. Podle odpůrců je nový zákoník, který byl nakonec schválen a vstoupil v platnost 1. 1. 2006, „ještě horší, než jeho předchůdce, který vznikl v komunistickém Československu v roce 1966“. Zákoník práce má na tři sta stránek a ve stylu, co není dovoleno, je zakázáno, obsahuje na čtyři stovky zákazů a příkazů a přesně definuje situace, kdy je možno zaměstnance propustit. Odborníci se shodují, že je pro firmy příliš složité a kvůli odstupnému i nákladné najímat a propouštět lidi a právě to způsobuje v době krize vyšší nezaměstnanost. Lidé se bojí propuštění, protože je obtížné sehnat práci, ale práci je obtížné sehnat proto, že vás nikdo nechce zaměstnat, neboť se bojí, že za pár měsíců klesne poptávka a on vám bude muset platit vysoké odstupné. Když připočteme malou mobilitu české pracovní síly, způsobenou mimo jiné regulovaným trhem s bydlením, takže je velice složité se za prací přestěhovat například do Prahy, a odvody z mezd pro podnikatele, které patří k nejvyšším na světě, na problém je zaděláno. Jak přiznává i Josef Středula, odbory mnohdy spíše suplují stát a vyvažují největší výstřelky zaměstnavatelů. Na druhou stranu komplikovaný zákoník přímo vybízí zaměstnavatele, aby ho obcházeli a zaměstnávali načerno… takže přílišná regulace, kterou odbory prosazovaly, se obrací proti nim.
Snížení ochrany zaměstnanců by ale situaci podle něj nepomohlo a například prodloužení zkušební doby či opakované uzavírání smluv na dobu určitou, jak se objevovalo v některých návrzích zaměstnavatelů, odmítá. „Jaký by tedy byl ten ideální zaměstnanec? Že přijde do práce, neřekne slovo, bude tam do šesti večer, dostane minimum, a když si vyskočí, tak ho hned vyhodím, aniž bych musel udávat důvod? To ale přece není společenská vize.“
***
Řada firem zavádí „předzkušební“ dobu. Pracujete bez smlouvy a nevíte, jestli vůbec dostanete nějaký plat. ” Ideální zaměstnanec? Pracuje od rána do večera, a když ho vyhodíte, neřekne ani slovo. ”
Spát můžeš vedle soustruhu
Nejliberálnější pracovní trh mají tradičně Spojené státy americké – omezuje se jen na zákaz diskriminace či nárok na mateřskou dovolenou. Americký pracovník může dát výpověď ze dne na den, stejně jako ji bez udání důvodu dostat. Systém funguje na předpokladu, že zaměstnanci se snaží být užiteční a potřební a zaměstnavatel o užitečné a potřebné nechce přijít. V těchto měsících ale probíhá v Americe bouřlivá veřejná debata – chystá se největší proodborová reforma od roku 1935, která usnadňuje zaměstnancům sdružování se v odborech. Podporu jí vyjádřilo například 40 předních ekonomů včetně tří nositelů Nobelovy ceny – nedostatek vyjednávací síly obyčejných dělníků a přílišná síla zaměstnavatelů podle nich přispěly k ekonomické krizi a nerovnováze. „Silnější odbory jsou zapotřebí k tomu, aby vyvažovaly nejhorší excesy globalizace,“ myslí si Paul Krugman. Nevoli v USA vzbudila například aféra největšího zaměstnavatele na světě, obchodního řetězce Wal-Mart, jehož úspěch spočívá v jediném – nabídce výrobků za nejnižší možnou cenu. Svých proslulých nízkých cen dosáhl řetězec škudlením na mzdách, zneužíváním načerno zaměstnaných imigrantů, diskriminací žen či neproplácením přesčasů, na které měli lidé nárok. Přitom kdyby, podle jedné nezávislé studie, zvedla firma hodinovou výplatu o dva dolary, zboží na pultech by to zdražilo jen o setinu. „Pokud Wal-Mart se svou strategií nízkých cen za každou cenu uspěje, budou ho muset kopírovat ostatní. V dilematu mezi nemilosrdným konkurenčním bojem a možností slušného zaměstnání v rámci harmonického lidského společenství bychom se měli postavit na stranu toho druhého,“ komentoval v tisku metody globálního predátora Jeffrey E. Garten z Yaleovy univerzity. A zatímco ve vyspělých státech klesala vyjednávací síla odborů i v důsledku přesunu dělnických míst do „levnějších zemí“, v rozvojových zemích se odehrává takzvaný „race to the bottom“, závod ke dnu – čím levněji, tím lépe. Žádná regulace, jen soutěž v duchu „nechceš dělat za dolar 16 hodin denně? Čeká tu celá řada ještě větších zoufalců, kteří to rádi vezmou“. Třináctileté děti vyrábějí trička či elektroniku za babku, pracující v tzv. sweatshopech jsou při pokusech o zakládání odborů či stěžování si na pracovní podmínky zastrašováni, zaznamenány jsou i případy mučení odborářů a odborářek. Vrcholem jsou takzvané „three in one shops“, kombinující výrobnu, sklad a noclehárnu, tedy místa která dělníci a dělnice ani neopouštějí. Ostatně pro příklady z dickensovského světa nemusíme chodit daleko. Za stejných podmínek pracují v českých továrnách desetitisíce cizinců zaměstnaných přes pololegální pracovní agentury, které jim navíc kradou výplaty. „Mongolové ani nechodili spát, měli u soustruhu lehátko. To se děje v českých firmách, proboha,“ říká mi na sjezdu mladých odborářů člen Komise mladých, třicetiletý Tomáš Valášek. „Řešíme to na tripartitě a stát od toho dává ruce pryč.“ Jeho šéf Josef Středula přidává: „Pokud tohle budeme tolerovat, rozroste se to ještě víc, vždyť už se takhle snaží zneužívat i Čechy. Jedna plzeňská továrna vyhrožuje městu, že přesune výrobu do Maďarska, jestli se bude radnice bránit zaměstnávání cizinců za směšně nízké mzdy.“ miv
O autorovi| MILAN VIDLÁK redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
