Pondělí 20. listopadu 1989
„To jsou tvé kolegyně, studentky novinařiny,“ představuje mi Václav Havel dvě dívky. Věra Krincvajová a Klára Pospíšilová byly v sobotu u Adamce. Přišly o tom říct Havlovi, s kterým se znaly z Paroplavby a taky z nemocnice Na Františku, kde ho 28. října navštívily. (…) (následuje přepis rozhovoru obou studentek s Gerovou – pozn. red.)
Vy jste věděly o iniciativě Most, o tom, že se pomalu a zlehýnka chystá nějaký dialog mezi Adamcem a Křižanem, měly jste nějaké informace od Václava Havla?
Obě: „Néé! Vůbec!“ Věra Krincvajová: „Já spala ze sedmnáctého na osmnáctého u Kláry a Adamec bydlí blízko.“ Klára Pospíšilová: „Ale ta idea vznikla tak, že jsme si poránu porovnávaly modřiny od obušků a poslouchaly Svobodnou Evropu. A zrovna mluvila Eva Kantůrková a měla něco jako proslov k Adamcovi, jedinému představiteli vlády, který se úplně nezkompromitoval. Aby nepostihoval študáky a lidi, kteří na tu manifestaci přišli, ale ty, kteří proti nim zasáhli tak drastickým způsobem.“ Věra: „To bylo už po obědě a my se hned rozhodly, že musíme něco udělat. Původně jsme chtěly jít na Václavák.“ Klára: „Rodiče byli vyděšení, že nás nikam nepustěj, chvíli to trvalo, než jsme jim vysvětlily, že musíme...“ Věra: „Ale jak jsme vyšly ven, Klára bydlí v Ovenecké, tak jsme si říkaly, hele, tady kousek od nás bydlí Adamec.“ Klára: „On chodil v sobotu na nákupy, já ho občas viděla v sámošce, jak stojí ve frontě, to mě vždycky překvapilo.“ Věra: „... a asi proto jsme k němu měly důvěru.“ Klára: „Já věděla, že má bydlet v tom domě, kde je Knihovna pro Prahu 7, ale nebyla jsem si jista.“ Věra: „Prolezly jsme asi tři ty baráky, říkaly jsme si, že tam moc Adamců nebude, a když už nás pomalu přecházel optimismus, tak jsme to našly.“ Klára: „Zazvonily jsme, otevřela paní Adamcová a tam dvě neznámý holky... Ona: Co byste potřebovaly? A my, že mluvit s jejím manželem. A ona na to, že není doma, ale jestli máme něco na srdci, že mu to ráda přetlumočí, ať jdeme dál. Tak jsme se usadily do křesel a začaly jsme vykládat, co bylo včera. Neuplynulo ani pět minut, a Adamec přišel domů. Vedl si s sebou ministra zdravotnictví Prokopce.“ Věra: „A říkal nám: Tady toho muže, který jde v závěsu za mnou, toho se nebojte, to je jenom ministr zdravotnictví. On si pak k nám sedl a za celou dobu nepromluvil.“ Klára: „Už si nepamatuju přesně, jak jsme začaly, ale vylíčily jsme mu to, co jsme všechno zažily, a říkaly jsme, že to už opravdu není možný, že s tím musí něco udělat. Ale přistupovaly jsme k němu spíš jako k člověku než jako k předsedovi vlády.“ Věra: „První, co jsme mu řekly, Irena Gerová (1949–2006) pracovala v 80. letech ve Svobodném slově, ale spřátelila se s osobnostmi neoficiální scény. Její politicko-společenský deník a rozhovory z let 1988 a 1989 vydává knižně Paseka.
bylo, že jsme tam holt byly a že se cítíme otřesený a že to snad nemyslej vážně.“ Klára: „A ukazovaly jsme mu modřiny.“ Věra: „A že to nebyli žádní živlové, co tam byli, že to byli studenti jako my. A on seděl a poslouchal, nic neříkal, nechal nás mluvit. Což mě překvapilo, protože já byla nabroušená a myslela jsem, že se budu muset hrozně hájit.“ Klára: „Pak říkal, že byl informován v noci, že tam došlo k potlačení té demonstrace, ale že šlo o mírný zákrok, takže ho tedy docela šokujeme tím, co mu vyprávíme, že to snad ani nemůže být pravda. Tak jsme znovu předvedly ty modřiny. Jeho argument byl, proč jsme tedy všichni šli na ten Václavák.“ (...) Věra: „My tomu Adamcovi říkaly, jak jste to mohli udělat, vždyť vy jste nás málem zabili!“ Klára: „Taky jsme mu řekly, že po včerejšku se tedy ještě bavíme s ním, ale s Jakešem a se Štěpánem už se po tom, co se stalo, nikdo bavit nebude. Začaly jsme mu vykládat, jaký jsou nálady mezi študákama, a on koukal, protože mu to zřejmě ještě nikdo takhle na rovinu neřekl. Na oplátku nám zase začal vysvětlovat, že on není takovej velkej pán, že mu cenzurujou projevy ve Federálním shromáždění a že mu říkaj, že je to on, kdo chce překazit přestavbu, prostě začal se nám takhle svěřovat. I když v tu chvíli řekl, že kdyby se hlasovalo o vedoucí úloze KSČ, tak by hlasoval pro. Vypadal sice rozumně, ale stále opakoval, že musíme čekat, že se ke všemu dojde, ale pozvolně. Že prý strpeníčko a tak dále.“ Věra: „Pořád nám říkal: Vy jste hrozně naivní, vy žijete tady v Praze, neznáte venkov. Já ho znám. Já chodím mezi lidi, oni všichni stojí za tou komunistickou stranou. Oni to chtějí, opravdu chtějí ty demokratické přeměny, ale na bázi komunismu. A já jsem mu říkala: Proboha, vy věříte těm lidem, který jsou tam kolem vás nahnaný a koukaj vám do očí, a přitom tam kolikrát ani nejdou ze své vůle? Vy jim věříte? Vy věříte tomu, že to není fraška? Že tleskají z vlastní vůle? On na nás koukal a zase: Ale vy to doopravdy neznáte, já už mám přece jenom ty roky, já jsem něco prožil a vím a znám lidi. Vždyť oni, kdybyste jim tam začaly povídat o Havlovi, tak vás vypískaj a začnou po vás něco házet!“ Klára: „O Havlovi prohlašoval, že by si s ním ruku v životě nepodal, protože je to přece buržoazní dítě. On, kterej chodil do školy bos, si s ním přece podávat ruku nebude, to ne, ale že kdyby řekl, co si opravdu myslí, v nějaké mimopražské továrně, tak že by ho tam zmlátili, předseda vlády nepředseda vlády.
