Neděle 14. července 2024, svátek má Karolína
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Adlerův strašidelný karneval Terezín

Česko

Ne, nelistoval jsem jí jen, nýbrž snažil jsem se v ní tu a tam číst, svědomitě číst, ale nemohu to snést, je to, snad to pochopíš, ať to otevřu kdekoli, prostě příliš rozčilující, vzrušující, chtěl jsem svého času začít glosářem na začátku, jenže ten mnou tak otřásl, v několika slovech a jejich vysvětlivkách spočívá všechna bída a ničemnost celé té doby.

Tato slova napsal básník Franz Wurm, příslušník poslední generace autorů, jejichž německy psaná tvorba byla spjata s českým prostředím. Knihou, která jej natolik rozrušila, byla právě vydaná monografie o terezínském ghettu jiného pražského rodáka H. G. Adlera. Zatímco Wurm strávil druhou světovou válku v anglickém exilu, Adler přežil Terezín, Osvětim a další tábory a roku 1955 konečně v Británii vyšla jeho komplexní práce Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství. Čerpal v ní z osobní zkušenosti trvající bezmála dva a půl roku i z poválečného sběru materiálu.

Kniha jej konečně proslavila, ačkoli se sám cítil být spíše básníkem než vědcem. Narodil se roku 1910 a ještě coby Hans Günther Adler vydal roku 1931 básnickou sbírku Moře a hory (po válce užíval jen iniciály kvůli shodě se jménem Eichmannova protektorátního zástupce). Ve funkci tajemníka a učitele v pražském Domě lidového vzdělávání Urania se stal roku 1937 i iniciátorem autorského čtení Eliase Canettiho.

Poté, co se mu nepodařilo vycestovat z okupované země, byl roku 1941 nasazen na nucené práce a později s manželkou a tchyní deportován do Terezína. Následný transport do Osvětimi znamenal smrt pro obě ženy, Adler prošel ještě několika tábory a po osvobození pracoval jako vychovatel sirotků a spolupracoval na vybudování pražského Židovského muzea. Již v této době začíná práci na terezínské monografii a pokračuje v ní i po odchodu do londýnského exilu. Knihu několikrát přepracovává a spolu s přáteli se snaží o její vydání.

Složité prosazování spisů k publikaci, které bylo pro Adlerův život typické, se bohužel zčásti nevyhnulo ani jejich českým překladům. Nakladatelství Barrister & Principal vydalo první díl terezínské monografie v roce 2003 jako součást edice vybraných spisů vzápětí po Adlerovu autobiografickém románu Panoráma. Vydání se však nepodařilo dokončit a celá práce se objevila až počátkem letošního roku v nové úpravě a pozměněné koncepci. Přiřazuje se tak ke dvojjazyčnému vydání Adlerovy studie Literární tvorba Pražské školy (2003) z téhož nakladatelství a k výboru z esejistické tvorby Svoboda a bezmoc (Prostor 1998).

Zúčastněný pozorovatel Náročnou práci na definitivní podobě terezínské monografie ztěžoval autorovi i fakt, že se podoba projektu potenciálním nakladatelům nezamlouvala. Historik Cecil Roth se Adlerovu záměru vysmíval, protože považoval historii terezínského ghetta za pouhou epizodu v závažnějších kapitolách dějin židovského národa. Adler se proti této výtce ohrazuje přímo v textu: „Jen ten, kdo se dokáže trochu vcítit do tohoto nepravděpodobného světa, může pochopit, do jaké míry bylo toto ghetto mnohem děsivější než všechny ostatní tábory. Hromadné vraždění, mašinerie puštěná ze řetězu, která denně pozřela tisíce a v průběhu dvou let statisíce a miliony lidí, je zcela jistě mnohem hrůznější než ,neškodný‘ a ,civilní‘ Terezín, částečně se ale zcela vymyká veškerému chápání; nahá brutalita jedná stále stejně a jednotvárně, odpadají veškeré ,motivy‘, popravy vykonává holá bestie, zatímco zbylá lidská hnutí, ať v dobrém či ve zlém, jednoduše živoří v jejím stínu a navenek se projevují jen málokdy. V Terezíně však měla hra nesčíslně mnoho – mimo jiné individuálních – podob, ke slovu přicházelo ještě i vše soukromé a osobní, byl to strašidelný karneval, který si plně uvědomoval jen málokdo.“

Adler svou práci rozdělil do tří částí – dějin, sociologie a psychologie –, které odlišuje způsob uchopení i zaměření na dílčí aspekt problému. Unikátní byl již Adlerův záměr zaznamenat dění kolem sebe v momentě, kdy stál přímo v jeho středu. Adler využil svých znalostí metodologie antropologických výzkumů Bronislawa Malinowského, s nimiž se seznámil před válkou prostřednictvím svého přítele, antropologa a básníka Franze B. Steinera. Funkcionalistická antropologie, kterou Malinowski reprezentoval, stavěla na předpokladu, že každý prvek sociálního systému slouží k zachování celku, plní pro celek nějakou pozitivní funkci a je i nezastupitelnou a neoddělitelnou součástí sociálního systému. Malinowského metoda sběru empirických dat spočívala v terénních výzkumech, během nichž se výzkumník aktivně zapojoval do života zkoumané společnosti. Tato metoda tzv. zúčastněného pozorování představovala zřejmě pro Adlera nejen osvědčený vědecký postup, ale i možnost dát svému uvěznění smysl a částečně se psychologicky izolovat od dění v ghettu. Bohatý spis, který během pobytu v Terezíně Adler pořídil, uschoval před svou deportací z ghetta u přítele a člena Rady starších Lea Becka. Konec války naštěstí přežil Beck, Adler i aktovka s písemnostmi. Cenný empirický materiál se tak mohl stát základem, k němuž Adler po válce přidal další prameny a díky všestranné vědecké erudici a básnické imaginaci je přetvořil v zásadní a jedinečné dílo o holocaustu.

Sociologie genocid Když v roce 1989 vyšla poprvé stěžejní práce britského sociologa polského původu Zygmunta Baumana Modernita a holocaust, vzbudila zaslouženou pozornost závěry, které destruovaly dosavadní stereotypy v uvažování o židovské tragédii 20. století. Bauman odhalil holocaust (ale i jiné genocidy) coby produkt moderní společnosti. Genocida není podle něho výtvor sadistických zrůd, nýbrž byrokratického aparátu, jenž své dokonalosti dosáhl právě v moderní éře. K vykonávání genocidy není zapotřebí sociálních deviantů – je natolik odlidštěné, že vykonavatelé nemají pocit žádné mravní odpovědnosti. Holocaust pak podle Baumana představuje racionální projekt, který chce očistit společnost od prvků považovaných za nežádoucí. K jeho provedení je nutné nahradit etické hodnoty lidskosti a sounáležitosti etikou poslušnosti, loajality a bezpodmínečné podřízenosti rozkazům.

Baumanova chladná analýza pozoruhodně potvrzuje a zobecňuje Adlerova pozorování z Terezína. Bauman například poukazuje na roli židovských samospráv a participaci těchto orgánů na mechanismu kolektivní zkázy. Soustředění Židů do ghett, které se zprvu jevilo židovským radám jako prostředek ochrany před pogromy, se ukázalo jen postupným a nutným krokem na cestě k deportacím a záhubě. Sami Židé pak dávali k dispozici administrativní síly, které sloužily k zajištění pořádku.

Adler Baumanova slova potvrzuje mnoha postřehy i vylíčením historie a struktury terezínské Rady starších. „Ve vysoko navršené, nicméně přehledné pyramidě sahá vedení od židovského staršího dolů až k poslednímu vězněnému Židovi. Pyramida, vytvořená a udržovaná nátlakem, přitakává sama sobě a považuje se za hodnotu, jako protějšek hodnoty rozpoznává bezcennost, již popírá,“ píše v sociologické části svého spisu. „A chce-li táborová pyramida existovat dále, musí židovský starší a všichni jeho Židé poslouchat. Jen jsou-li poslušní, jsou oprávněni na zavolání existovat.“ Adler popisuje sociální strukturu terezínského ghetta do všech podrobností. Věnuje pozornost dokumentům ubytovací správy stejně jako zprávě o činnosti domova nevidomých nebo třeba statistickému zpracování spotřeby potravin. Každý detail vypovídá o celku. Také formální stránku Adlerovy monografie charakterizuje celistvý interdisciplinární přístup, jímž nespočetné prameny syntetizuje do strhující výpovědi.

Charakteristiku Terezína coby „strašidelného karnevalu“ potvrzují pasáže věnující se „zkrášlování“ ghetta před návštěvami zástupců mezinárodních institucí i řádky o kulturním životě v ghettu. Kultura ve všech podobách nepochybně pomáhala obyvatelům přenést se přes těžkosti života a zachovat si zdání normality. Adler ale současně upozorňuje i na groteskní manýry některých uměleckých hvězd, které stejně jako vysoce nadstandardní životní podmínky prominentních Židů ukončil až transport a pak smrt v plynových komorách.

Psychologie obětí Zaměření na rozličné stránky mentality židovských obyvatel ghetta již ale přináší jiný úhel pohledu, kterému autor věnoval část spisu nazvanou Psychologie. Adler v ní proniká do duší obyvatel ghetta a víceméně opomíjí psychologii věznitelů. Jejich vliv vnímá jen jako anonymní všudypřítomný tlak, jemuž musí členové společenství stále čelit.

Problému morálky člověka v takových situacích se věnuje i francouzský literární teoretik a esejista bulharského původu Tzvetan Todorov. Ve studii nazvané V mezní situaci (1994) zkoumá chování lidí v roli tyranů i týraných. V hodnocení prvního aspektu se shoduje s Baumanovými závěry. Odmítá-li tedy zjednodušené chápání tyranů coby krvežíznivých sadistů, je zřejmé, že ani jeho pohled na oběti není černobílý. Lidé vystavení tlaku mezní situace jsou nuceni volit, protože nemají možnost uniknout. Taková volba s sebou ale často přináší zásadní morální dilemata. Je morální chovat se hrdinně, postavit se trýznitelům a ohrozit tak i jiné členy společenství? Jsou hodnoty jako národ nebo čest nadřazené hodnotám ostatním? Nebo je důležitější přežít útlak za každou cenu? Lze za hrdinství považovat rezignaci na život a solidaritu se svými blízkými, jako to udělala Adlerova žena Gertruda, když dobrovolně doprovodila svou matku do plynové komory? Tyto otázky nastiňuje Todorov na základě mnoha svědectví z nacistických i komunistických lágrů.

Adler popsal tuto problematiku v jemnějších nuancích, neboť morální dilemata v Terezíně většinou postrádala osudovou vyhrocenost mezních situací, jež zkoumá Todorov. Často upozorňoval například na plíživé přejímání způsobu myšlení věznitelů vězni. Adler to dokládá mj. úryvkem z dopisu židovského staršího Jakoba Edelsteina. Obraty jako „být nositelem realizace“ nebo „plním dějinnou funkci“ spolu s celkovou rétorikou listu názorně ilustrují dílčí vítězství věznitelů, jimž se podařilo ovládnout duši svého nepřítele.

Adlerova podrobná analýza mentálních typů členů společenství je nesmlouvavá a bourá stereotyp polarizace, v němž je obětem vyhrazen status nevinnosti, bezmála svatosti. Na příčinu, jež dala vzniknout nucenému společenství, však nezapomíná ani na okamžik. „Nemorálnost obžalovaných Němců nemůže omluvit nemorálnost vězněných Židů. Většinou člověk uzavíral povážlivé kompromisy a posléze už to nebyly ani kompromisy; propadl se do morální propasti. Plánované fyzické likvidaci Židů předcházelo jejich morální zničení. Nejen že je Hitler označil za výkvět všeho zla, on je skutečně do říše zla ponořil. Týrané oběti to nezbavuje jejich viny, nicméně vinu Hitlera a jeho pomahačů tato okolnost zvyšuje měrou nekonečnou; celý svět otrávili a dali mu podobu jednoho jediného zla.“

Více než padesát let po prvním anglickém vydání vyšlo konečně česky v úplnosti monumentální dílo pražského rodáka H. G. Adlera o terezínském ghettu. Adler jej napsal jako zúčastněný pozorovatel. Nestavěl pomník nevinným obětem, ale popsal morální propast, v níž se ocitly.

***

Adler často upozorňoval na plíživé přejímání způsobu myšlení věznitelů vězni. Dokládá to úryvek z dopisu židovského staršího Jakoba Edelsteina. Obraty jako „plním dějinnou funkci“ ilustrují dílčí vítězství věznitelů, jimž se podařilo ovládnout duši svého nepřítele.„

Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství

H. G. Adler Díl I. – Dějiny. Díl II. – Sociologie. Díl III. – Psychologie. Přeložila Lenka Šedová. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2006–2007. 292, 492 a 316 stran.

Modernita a holocaust

Zygmunt Bauman Přeložila Jana Ogrocká. Vydalo Sociologické nakladatelství, Praha 2003. 332 stran.

V mezní situaci

Tzvetan Todorov Přeložila Kateřina Lukešová, vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2000. 328 stran.

Středoevropští spisovatelé v exilu. H. G. Adler, Elias Canetti a Franz Baermann Steiner

Marcel Atze Česká verze Eva Adlerová. Vydalo nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2000. 176 stran.

O autorovi| Jan Děkanovský, kulturolog Autor je redaktorem Dějin a současnosti

Autor: