Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Africké břemeno bílé ženy z Opavy

Česko

I Česko má Old Shatterhanda. Joy Adamsonová, narozená před 100 lety jako Friederike Gessnerová, nám ukázala Afriku, jak ji chceme vidět.

Ty příběhy nemají chybu, dobře se prodávají a vykazují jedno plus: s péčí o přírodu, ohrožené tvory či utlačované menšiny se v nich ztotožní i ten nejbělejší Středoevropan, kterému jsou problémy Afriky, původních obyvatel Ameriky či vymírajících živočišných druhů fuk. Tady najdeme jakýsi společný jmenovatel tak rozdílných děl a autorů, jako jsou James Cameron s Avatarem, Karl May s Vinnetouem a Joy Adamsonová s Příběhem lvice Elsy.

Nás dnes zajímá hlavně Adamsonová. Jednak proto, že se narodila 20. ledna 1910, ale i proto, že se narodila jako Friederike Victoria Gessnerová, tedy Němka v tehdy převážně německé Opavě. Výročí tak poslouží jako zkumavka toho, jak se hlásíme k poněkud nestandardním velikánům vzešlým z českých zemí. Přivítáme ji coby „Češku“, která udělala díru do světa?

Pro roli Adamsonové ve světě je to ale banální detail. Svět ji vnímá jako ženu, která ukázala, že návrat v zajetí odchovaných šelem do divočiny je možný, napsala o tom poutavé knihy a Afriku zpopularizovala. A kde je zájem, tam tečou peníze. Adamsonová je tedy pomníkem budování zájmu o Afriku.

Když kultura zápasí s civilizací Příběh lvice Elsy dojme každého. Po lvici, zastřelené v keňské rezervaci, zůstanou koťata. Jednoho z nich, Elsy, se ujme Adamsonová, s něhou a péčí ji vypiplá, později ji naučí žít v divočině, načež ji do divočiny vypustí. Ptáte-li se po happy endu, pak vězte, že po čase se přijde Elsa předvést Adamsonové s vlastními lvíčaty. No nekupte to.

Příběhy tohoto typu mají své fanoušky i odpůrce. Odpůrci z řad ekologů je považují za manipulaci a pohádky pro dospělé, které nemají s reálným životem v přírodě nic společného. Ale měříme-li úspěch počtem prodaných knih či lístků do kin, ty příběhy vyhrávají na celé čáře. Však také snímek Volání divočiny sklidil dva Oscary (1967).

Pak se už jen málokdo vrtá v pozadí příběhu. Ale když už se do toho dá, jako třeba David Brooks v New York Times do filmu Avatar, ukážou se zajímavé postřehy. Podle Brookse jde o bajky o bílém spasiteli, o Zápaďanovi, který se realizuje v divočině, zatímco ušlechtilí, tělesně zdatní a duchovnem prodchnutí domorodci fungují nanejvýš jako stafáž. „Mohou si vybrat, zda jejich dějiny zformují krutí či laskaví imperialisté, ale tak jako tak se stávají jen druhořadými herci na naší cestě k sebeobdivu,“ píše Brooks. Jistě, Avatar je signál 21. století, ale cosi podobného můžeme vidět i v dílech již usazených. Třeba v Mayovi i Adamsonové.

Vinnetou je archetypální ukázkou příběhu, kdy bílý spasitel (Old Shatterhand) narazí na ušlechtilého divocha (Vinnetou) a brzy jsou spolu jedna ruka, ba pokrevní bratři. May, jenž osobně v Americe nikdy nebyl, zakódoval svým dílem v Němcích takovou představu Ameriky, jakou chtěli vidět.

VMayově Americe jde o zápas kultury s civilizací. Civilizaci zosobňuje osadnická dravost, nemající pochopení pro duchovní hodnoty původních obyvatel, ale jen pro mrzký zisk bez ohledu na životy („pickwickovský kapitalismus“, řekl by Jiří Paroubek). Naproti tomu kulturu zosobňují hlavně němečtí přistěhovalci. Ti opovrhují mrzkým ziskem, zato si cení cti, pevných zásad a ušlechtilých divochů.

Takže Mayův čtenář, ten nejbělejší Středoevropan, jak jsme ho pracovně nazvali, se nemusí pracně ztotožňovat s reálnými indiány (kdyby je na vlastní oči viděl, asi by se pro zbytek života vyděsil). Může klidně fandit bílým spasitelům, kteří indiány do boje za jejich spravedlivou věc vedou. Ano, to jsou Mayovi kulturtrégři na Divokém západě – Němci, nejlépe jemu blízcí Sasové, v ideálním případě z Krušných hor (Old Shatterhand, Hobble Frank, Klekí Petra...).

Cosi podobného čiší i z příběhů Joy Adamsonové. I ona vede zápas kultury (ochrana ušlechtilých zvířecích miláčků) s civilizací, na niž se ale – jsme přece v buši – díváme svrchu (místní rolníci, respektive pytláci). I zde představují domorodci jen druhořadé herce na cestě k sebeobdivu. Řečeno s Brooksem, volbu, zda jejich dějiny zformují krutí, či laskaví imperialisté, mají ušlechtilí divoši u Karla Maye (volba mezi lačnými Yankeei a kulturtrégry typu Old Shatterhanda) i Joy Adamsonové (volba mezi tvrdými keňskými elitami a bílými spasiteli typu ochránců zvířat).

Všichni tři zmínění autoři – Cameron, May i Adamsonová – ilustrují svým pojetím příběhů dávné „břemeno bílého muže“ Rudyarda Kiplinga. To břímě nese Zápaďan, přebírá-li odpovědnost za dění na územích většinově osídlených domorodci. Má-li tu Adamsonová nějaký primát, pak jen ten, že v jejím případě jde o břemeno bílé ženy. Dostala ji skutečná Afrika Adamsonové ale rozhodně nelze předhazovat, že tíhne k hodnotám německého nacionalismu. U ní jde o hodnoty ryze individualistické. Vyrůstala se dvěma sestrami, zatímco její otec chtěl syna. Matka ji drilovala i tak, že k obědu upekla jejího milovaného králíčka a pak se jí zeptala: „Tak jak ti chutnal Hasi?“ Když jí bylo dvanáct, rodiče se rozešli a malá Friederike se odstěhovala z Opavy do Vídně. V pětadvaceti se vdala za židovského úředníka a spolu chtěli zmizet před Hitlerem. Tak se dostala do Afriky, kde si však našla nového manžela – švýcarského botanika, který jí vymyslel jméno Joy. Abychom se nezdržovali detaily, už v roce 1944 se v Keni vdala potřetí a se strážcem zvěře Georgem Adamsonem získala i definitivní příjmení.

Manželé Adamsonovi pak žili v Keni životem ne zcela nepodobným Mayovým hrdinům. Energii věnovali přírodní rezervaci a ušlechtilým zvířatům v ní. Joy říkala, že v životě milovala jen dvě bytosti – svou babičku a lvici Elsu. George dodává, že za čtyřicet let v Africe nečetl noviny a vše, co v životě potřeboval, se dozvídal v buši.

Ale neušlechtilá realita se připomene bez vyzvání. Zatímco čtenáři se sytí romantikou a nostalgií, sami protagonisté Elsina příběhu břímě bílého muže už neunesou. Joy zavraždil 3. ledna 1980 její zaměstnanec, jehož propustila za krádež fotoaparátu. A George zastřelili 20. srpna 1989 pytláci. Manžele Adamsonovy tak nakonec dostala ta Afrika, kterou publiku neukazovali a jejíž příběhy většinu z nás, nejbělejších Středoevropanů, nezajímají.

***

Manželé Adamsonovi žili v Keni životem ne zcela nepodobným Mayovým hrdinům. Energii věnovali rezervaci a zvířatům v ní.

O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...