Malou chviličku se zdálo, že by aktualizace sociální Horváthovy hry v pražské Komedii mohla vést k pozoruhodným výsledkům. A hlavně že se inscenátoři nehodlají vydat cestou nejmenšího odporu. Ivana Uhlířová totiž v prvním výstupu nevyhlíží jako nebohá a politováníhodná oběť, kterou na sociální dno znovu a znovu sráží necitlivé okolí a tupě byrokratické zákony. Zuřivě kope do plechové ohrady, stále nepříčetněji vykřikuje bezhlavé nadávky a své okolí téměř nevnímá. Není to - a být dost dobře ani nemůže - stoprocentně věrohodné, ale onen důvěrně známý rozporuplný pocit se dostaví i tak: jedete tramvají a o kus dál sedí omšelá postava, která nahlas a s nenávistí proklíná svět. Soucit se prolíná se strachem a s odporem.
Bezradné a nespojité míchání V inscenaci režisérky Kamily Polívkové účinkují herci „bezdomoveckého“ souboru Ježek a Čížek, divadelní program nejednoznačným způsobem připomíná jejich reálné osudy a premiéra se konala v den voleb, jejichž populisticky umělým hitem se alespoň v Praze stala otázka bezdomovců a ochrany spořádaných občanů. Pokud se tedy mělo hrát o lidech na okraji, měli inscenátoři dobré východisko a celé to vypadalo až nečekaně slibně. Jenže po oné úvodní chviličce přišly scény, které počáteční naděje hodně rychle zchladily. Alžběta (jak se ona zoufalá dívka jmenuje) se rychle přesune do vcelku banální polohy malinko vyšinuté, přitom však veskrze sympatické a nevinné oběti. A všichni ostatní se ještě banálněji změní v černočerné zlotřilce, kterým nic nečiní větší radost než chudince Alžbětě co nejzlomyslněji ubližovat.
A aby ono vytrvalé ubližování, které hrdinku dovede až k sebevražednému skoku z mostu, nebylo příliš jednotvárné, přihodí režie pár víceméně samostatných, přímočaře žertovných výstupů. Vsuvky jsou většinou docela vtipné, jenže taky hodně samoúčelné. Dana Poláková sice sál spolehlivě rozesměje parodií úspěšné prodavačky spodního prádla, pokud by však tahle scéna (a jiné podobné) vypadla, nestalo by se vůbec nic. Ale to by ještě nebylo tak zlé, na povinnou dávku odlehčující legrace jsou diváci (nejen) v Komedii už dávno zvyklí. Větší problém představuje to, jak bezradně a nespojitě míchá inscenace střípky původního textu, zcela přirozeně zasazeného do reálií hospodářské krize třicátých let, s pokusy o žhavou aktualitu. Vedle sebe se tak nesourodě ocitne například zoufalý Alžbětin pokus vdát se za zajištěného státního zaměstnance -coby poslední šance, jak nehladovět - a kompletně připsaná scéna volebního mítinku, během níž Jiří Štrébl cituje konkrétní předvolební sliby ODS a Věcí veřejných.
Mimochodem sama o sobě není ona „mítinková“ scéna vůbec hloupá, a pokud by se stala základem celé inscenace, mohla to být v Komedii úplně jiná káva. Do protibezdomovecky populistického předvolebního projevu totiž vstoupí skuteční bezdomovci z divadla Ježek a Čížek, kteří jeden přes druhého vykřikují své stesky a požadavky tak dlouho, až se vše zvrtne do nepřehledné hádky všech se všemi. Vcelku prvoplánová parodie vlezle usměvavého politika tak dostane úplně jiný rozměr. Bohužel je to však jen jednotlivost; „ty nahoře“ totiž režie důsledně vykresluje zcela v duchu těch nejbanálnějších a nejprofláknutějších klišé. Jsou zlí, nenávistní, a zatímco bez mrknutí oka kryjí své vlastní zločiny (oproti předloze přihazuje inscenace hned tři vraždy), se zvrhlým potěšením zničí jakýkoli náznak štěstí, o které klopotně usilují „ti dole“.
Nejkřiklavější je to v úplném závěru: u Horvátha skočí zoufalá a vyhladovělá Alžběta do řeky, je vytažena, ale vysílením zemře. Inscenátoři to vidí poněkud dramatičtěji. Alžbětu totiž „zachrání“ její úhlavní trapitelé, kterým samozřejmě o žádnou záchranu nejde - jediným cílem jsou efektní hrdinské fotografie. Když se nešťastná dívka probere a začne vykřikovat hesla o sociálním státu (sic!), raději ji rychle zardousí. Ze sociálně laděného kusu, s nímž je sice možné polemizovat, ale nelze mu upřít důslednou logiku a působivost, se stala triviální, za vlasy přitažená agitka. Když se inscenátoři posmívají populistické banalitě frází dnešních politiků, zřejmě jim vůbec nedochází, že jsou ve svém pohledu na dnešní svět stejně populisticky banální i oni sami.
Ödön von Horváth: Víra, láska, naděje
Překlad: Valeria Sochorovská Režie: Kamila Polívková Výprava: P. Borák a K. Polívková Hudba: Ondřej Švandrlík Divadlo Komedie, premiéra 15. 10.
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je divadelní kritik
