Ač se to zdá neuvěřitelné, žádného Oscara nikdy nezískal například Alfred Hitchcock, bez kterého si dnešní film nelze představit: byl to hlavně on, kdo kodifikoval způsob vyprávění, jenž máme natolik pevně uložený v podvědomí, že si ho ani neuvědomujeme.
Stanley Kubrick došel trofeje zlatého panáčka absurdně pouze za speciální efekty ve filmu 2001: Vesmírná odysea. Byly, pravda, revoluční, ale to i mnoho důležitějších aspektů tvorby režiséra, který dal světu třeba Dr. Divnolásku, Mechanický pomeranč nebo Osvícení.
Podobný renonc zasáhl multitalentované režiséry, scenáristy a herce Charlese Chaplina či Orsona Wellese: první má Oscara pouze za hudbu, druhý za scénář. V těchto případech se akademici chytili za nos aspoň dodatečně a ocenili revolucionáře kinematografie alibistickými Oscary čestnými. Podobnými příklady z čerstvější doby jsou třeba režisér Robert Altman (sedm „regulérních“ nominací) či skladatel Ennio Morricone (zatím pět).
Někdy se podaří ocenit stále aktivní filmaře za minulé zásluhy i „běžným“ Oscarem. To se stalo například bratřím Coenům. Thriller Tahle země není pro starý v jejich tvorbě patří k počinům spíše průměrným, přesto pobral čtyři sošky – protože bylo zkrátka načase ukázat, že akademie autory filmů jako Zbytečná krutost, Barton Fink nebo Muž, který nebyl registruje. (A stačilo: novinka Coenů, western Opravdová kuráž, už letos z deseti nominací neproměnil ani jednu.)
Podobně dopadl zřejmě nejlepší americký režisér současnosti Martin Scorsese. Natočil jedny z nejoceňovanějších filmů několika dekád (Taxikáře, Zuřícího býka, Mafiány), ale Oscarů se dočkal až za skvělou, leč nikoli zásadní kriminálku Skrytá identita (2006). Mezitím jeho snímky prohrávaly proti ne sice špatným, ale rozhodně tradičnějším a „bezpečnějším“ filmům, jako jsou Rocky, Obyčejní lidé nebo Tanec s vlky.
Oscarová akademie je zkrátka instituce konzervativní. Vůbec nejvíc tím trpí kategorie animovaných celovečeráků, jíž téměř každoročně dominují úhledné produkty studia Pixar (letos Toy Story 3) a válcují tak filmy originálnější a odvážnější – momentálně posmutnělého Iluzionistu, dříve nostalgického Fantastického pana Lišáka či politickou Persepolis. Výmluvný je také fakt, že teprve loni u akademie uspěla režisérka a snímek natočený ženskou rukou, válečné drama Smrt čeká všude filmařky Kathryn Bigelowové.
Kvalita je jen jeden aspekt, za nějž filmy získávají Oscary. Tu navíc prověří až čas, který akademici pochopitelně nemají. Existují snímky slavné a zásadní i bez cen, stejně jako tituly, které se do historie zapsaly právě jen oscarovým vítězstvím. Berme rozhodnutí Americké filmové akademie jako pouhá subjektivní doporučení a odraz doby.
