Nebýt galeristy Dana Popesca, Ion Barladeanu by se dál válel mezi popelnicemi na jednom ze zapadlých dvorků v rumunské Bukurešti. Je tedy otázkou, jestli se mezi nimi pětašedesátiletý alkoholik znovu neusadil. Náturu na to ostatně má: na smetišti, kde mu na hlavu padaly odpadky vyhazované majiteli rozpadajícího se činžáku, strávil přes dvacet let a jeho úděl mu nějak zvlášť nevadil.
Tulák bez domova Stačilo mu, když někde sehnal cigarety, alkohol a když se před deštěm na své plesnivé matraci stihl přikrýt nějakým igelitem. Dan Popescu ale jeho život před třemi lety radikálně proměnil. Zjistil totiž, že tenhle chlapík ve svém nuzném příbytku pečlivě schraňoval několik stovek koláží, které vytvářel od 70. let minulého století.
Rodák z vesnice Vaslui se do rumunského hlavního města odstěhoval, když se nepohodl se svou rodinou. Kvůli své „agresivitě“ a politickým názorům („začal jsem nenávidět komunismus“) utekl do Bukurešti, kde se živil, jak se dalo, až skončil na skládce. Přišel o doklady, o byt, o chuť cokoli na svém osudu měnit. Ale nepřišel o své obrázky. Z časopisů si pečlivě denně vystřihával fotografie herců, politiků, dělníků, vojáků, prostě všeho, co ho zaujalo, a skládal je do odzbrojujících surreálných výjevů. Na jednom z nich například chlapeček močí na památníček Nicolae Ceausesca, na jiném nese rakev rumunského diktátora na svých ramenech Jean-Paul Belmondo vyzbrojený nezbytným doutníkem.
Masový vrah versus vyvinutá blondýna Také Ion Barladeanu chtěl být hercem, ale jak říká v dokumentu Svět podle Iona B. natočeném Alexandrem Nanauem, který se představí během letošního ročníku festivalu Jeden svět, „teď jsem režisérem“. Své koláže totiž označuje za „filmy“, ve kterých nechává hrát klíčové postavy 20. století hodně zvláštní kusy. Nejsou to díla nějak vyhraněně angažovaná, spíše jsou to vizuální hříčky, na kterých se masoví vrazi třesou strachy před vyvinutými blondýnami. Přesto, nebo právě proto se v těchto ironických skládačkách odráží absurdnost nejen celého rumunského bývalého režimu, ale vlastně i lidské existence vůbec. Právě téhle univerzálnosti Barladeanových koláží si všiml galerista Popescu.
Živořícímu samoukovi udělal ve své galerii první výstavu, pak ho vyvezl na umělecký veletrh v Basileji, tam si ho všimli další galeristé a loni už měl věčný opilec Barladeanu samostatnou výstavu v Paříži. Zní to pohádkově. Nicméně život žádná pohádka není a ten Barladeanův není žádnou výjimkou. Dokument to výmluvně dokládá: štáb ho vyvezl po několika dekádách, kdy se sem odmítal vrátit, do rodné Vaslui. A z těch natočených obrázků je zřejmé, že někdejší vyvrhel s aktuálním statusem „světoznámý umělec“ sice svým rodákům ukázal, že si jejich opovržení nezasloužil, a že měl s tou kritikou komunismu, jemuž se oni přizpůsobili, pravdu. Ale že zároveň na rozdíl od nich dnes stále neví, kam vlastně patří.
Svoboda uvnitř hlavy Do vesnice, kde ticho ruší jen zpěv ptáků? Na dvorek velkoměsta, kde mu budou padat na hlavu odpadky? Do světových galerií, kde mu sběratelé najednou platí tři tisíce eur za jeden obrázek?
Zdá se, že ani jedna z těchto variant není Barladeanovi blízká, že se ani v jedné necítí nějak zvlášť dobře. Komunistický režim přežil tak, že se utekl do svého vnitřního světa, kde si „režíroval“ nejen své koláže, ale i své veškeré konání. V tom si zachoval svou nikým nenarušitelnou svobodu, kterou mu v jiných podmínkách - včetně těch galerijních - berou. Jenom v tomhle světě nezkrotného samorostu mu bude dobře, ať už bude v Rumunsku panovat jakýkoli režim. Je to zvláštní druh stoického aktivismu. Ale Barladeanovi ho lze jen závidět.
***
Související filmy
Svobodné jeviště (VB, M. Charles, A. Kovalyova, 2010) Dostat se na vystoupení státem zakázaného běloruského Svobodného divadla není nic jednoduchého. I když místní herci
dobře vědí, že každé z představení, v nichž nekompromisně kritizují Lukašenkův režim, může být jejich posledním, přesto ve své práci pokračují. Zuřivá síla veršů (Francie, J. A. Litle, 2010) Co spojuje černochy z Bronxu, skinheady z Německa, Izraelce a Palestince? Odpovědí je hip hop, jazyk utlačovaných. Strhující kronika hořkých osudů, které se nechtějí nechat zlomit, přináší napříč kontinenty a časem stejné poselství: naději a touhu po smíření. Svět podle Iona B. (Rumunsko, A. Nanau, 2009) Na dvorku bukurešťského činžáku přežívá na matraci mezi popelnicemi špinavý a věčně opilý šedesátiletý muž. Jmenuje se Ion Barladeanu a v současné době patří mezi nejvyhledávanější moderní rumunské umělce. Portrét člověka, který se dostal až na úplné dno. Hiphopová revoluce (Norsko, M. P. Mariol, 2010) Snímek patří v současné době mezi nejkontroverznější díla vzniklá na Kubě. Hlavními protagonisty jsou totiž členové undergroundové hiphopové skupiny Los Aldeanos, jejichž texty pravdivě - a tedy velmi nelichotivě - popisují pravou realitu „ostrova svobody“. Bagdádská filmová škola (Nizozemsko, S. Tan, 2010) Dokument ze samého středu Bagdádu je koláží záběrů z výuky mladých a ambiciózních filmařů a jejich vlastních videodeníčků. V nich zachycují každodenní realitu života uprostřed nebezpečných čtvrtí. Navzdory tvrdým podmínkám ale usilují o normální a tvořivý život.
Své koláže označuje za „filmy“, ve kterých nechává hrát klíčové postavy 20. století hodně zvláštní kusy. Nejsou to díla nějak vyhraněně angažovaná, spíše vizuální hříčky.
O autorovi| JAN H. VITVAR, Autor je redaktor časopisu Respekt
