BAGDÁD/PRAHA Velkou úlevu v arabských zemích, zvláště těch se šíitskou menšinou. Sice nepříliš hlasité, ale zřejmě přeci jen příznivé reakce ve Washingtonu. A nejspíš nelibost v Teheránu.
Vítězství koalice vedené někdejším „přechodným“ iráckým premiérem Ajádem Alávím může nejen přeskupit síly v samotném Iráku, ale přinést i změny v zahraničních vazbách této vnitřně rozpolcené země. Tedy pokud se Alávímu podaří těsný volební úspěch korunovat i návratem do premiérského křesla.
Aláví má už díky svému životopisu předpoklady být přijatelnou osobou pro mnohé Iráčany i vlády blízkovýchodního regionu – a zároveň jim být trnem v oku. Je šíitským muslimem, jeho vztah k sousednímu Íránu – tedy hlavní výspě této větve islámu – ovšem nijak vřelý není. Již během svého předchozího úřadování (v letech 2004-2005) jen s nelibostí sledoval, jak Teherán posiluje v Iráku svůj vliv.
„Stěžejní íránský úkol v regionu – tedy vytvoření sféry vlivu sahající od Iráku až po Sýrii, Libanon a pásmo Gazy – činí z každého iráckého vůdce s protiíránskou politikou oblíbence arabských vlád,“ konstatoval ve své analýze blízkovýchodní zpravodaj agentury AP Hamza Hendawi.
Platí to zvláště o Saúdské Arábii, která regionální mocenské ambice a militantní snahy současného režimu v Teheránu sleduje s velkými obavami. Ostatně s Rijádem udržuje Aláví dobré vztahy a i reakce tamního provládního – či přesněji „prokrálovského“ – tisku svědčí o velké úlevě. Podobně je to s dalšími arabskými zeměmi, jako je Jordánsko, Egypt či Spojené arabské emiráty. „Zdá se, že to na iráckou politickou scénu opět vrátilo rovnováhu,“ řekl agentuře Reuters saúdský politolog Chálid Dachíl. „Obava, že se z Iráku stane nový Libanon, tu vzhledem k podpoře mnoha stran poskytované regionálními mocnostmi pořád je,“ dodal.
Do Baasu a pryč Alávího úspěch by měl být dobrou zprávou i pro Západ, byť tamní reakce se především týkaly samotného průběhu voleb. I když tento potomek prominentní obchodnické rodiny svá mladistvá léta spojil s arabskou mutací nacionalismu a socialismu strany Baas, už počátkem 70. let je přetrhal. Británie mu poskytla azyl, tajné služby Londýna a Washingtonu pomáhaly jeho opozičnímu hnutí a Západ za ním v rámci svých možností i schopností stál i během pobytu v premiérském úřadu. Aláví na oplátku podporoval mediálně kritizované vojenské ofenzivy, jako bylo dobývání Fallúdži či zátahy proti šíitským milicím. Teď ale bude muset počítat s tím, že jeho odpůrci v Iráku i mimo něj si to pamatují.
