Co jste čekali? Seriál svých letošních fotbalových cestopisů samozřejmě musím uzavřít zážitky z Bukurešti, odkud předevčírem šťastná Slavia přivezla první bod v Lize mistrů z hřiště soupeře a vzhlíží s nadějí k jarním kolům Poháru UEFA.
Řeknu vám, že mé panenské dojmy z údajné Paříže Východu zprvu nebyly blahé. V pondělí odpoledne pršelo a na širokých bulvárech všude louže a bláto. Ošklivé fasády se marně snažil projasnit nějaký ten Beauty Salon nebo Hugo Boss. Leckde ještě visely plakáty kandidátů z víkendových voleb do Evropského parlamentu, jež zajímaly jen čtvrtinu Rumunů. Větší zájem jevili o Pet Shop Boys, kteří tu v neděli měli prý vydařený koncert. Jelikož brzy přijedou i vykopávky Smokie a Shakin’ Stevens, šklebil jsem se, že v Bukurešti to tedy žije.
Probrodil jsem se bahnem Titulescuovou ulicí, kde snědí muži kopali tramvajovou trať a svítili si k tomu za soumraku baterkami, zapadl do přívětivé kavárny a aspoň učetl kus nádherného románu, který budu tipovat do ankety LN jako Knihu roku. Zatrnul jsem, když jsem při návratu do hotelu objevil provozovnu s nápisem Servicii funerari s čerstvými věnci, ale pohřeb Slavie se nakonec naštěstí nekonal. Padla noc, vůkol se rozštěkali místní pověstní toulaví psi a já málem šlápl na žebračku, která se plazila po chodníku stylem Meresjev a v klíně měla jablko. Potom jsem už jen čekal, kdy mne přijde povečeřet conte Dracula. Brrr.
V úterý se stal zázrak. Obloha byla modřejší než oči Roberta Redforda, město ožilo a působilo, jako když se ušmudlaná krasavice jakž takž opláchne. Být architektem, vyju ovšem jako ti psi. Podobnou skrumáž dávných stylů se „sorelou“ těžko jinde najdete. A přece jsem objevil stavbu, kterou jako bych dávno znal, oranžový kostelíček Creţulescu s freskami z roku 1772. Vlídná babička v lavici u vchodu cosi kutila se svíčkami. Koupil jsem si jednu a zapálil s myšlenkami na různé věci. I na tu Slavii.
Na blízkém náměstí Revoluce mě mrazilo nejen kvůli počasí, ale při pohledu na Památník znovuzrození, věnovaný obětem z prosince 1989. Připomíná, že tehdy zahynulo přes jedenáct set lidí (!). Bodejť by se tahle krvavá kapitola nezapsala do myslí národa. My měli akorát jednoho mrtvého studenta, a ten ještě zázračně obživl. Je zřejmé, že chvíli potrvá, než nový člen EU překoná strašlivé zážitky z let tyranie a chudoby, jež prodělal pod Ceau?escem a Securitate. Tam, kde studenti kouří před školou, kluci se líbají s holkama veřejně v autobusu a pekařka se nebojí zasmát nahlas, i v těchto drobnostech juká veselý duch svobody. Na fotbal nás před autobusem se sportovními novináři vedl vůz „jandarmerie“ s majáčkem. Inu, Slavia zde hrála před osmi lety a rozlícení fanoušci metali kameny. Tentokrát se nic nedělo a příznivci, policisté i pořadatelé se chovali naprosto korektně. Akorát mi před utkáním jeden jandarm z bezpečnostních důvodů odebral zapalovač. Když jsem se o něj po zápase hlásil, sáhl do kapsy a předal jiný, pěkný, rumunský. A dokonce popřál dobrou noc. La revedere!
***
Zatrnul jsem, když jsem objevil provozovnu s nápisem Servicii funerari s čerstvými věnci, ale pohřeb Slavie se nakonec naštěstí nekonal
